AŽ UMŘEM...

Až umřem, prach a popel náš se s širým kosmem smísí

a slední zhyne památka, že též jsme byli kdysi.

Sny naše vítr rozvěje a sochy naše ztříští

a našim bohům s pohrdou se usměje věk příští.

A malby naše potrhá a sboří naše chrámy –

však přeci něco žije v nás, co nezahyne s námi.

Ten atom dechu sledního dav jiný ústy vloká,

že v srdci jiskra zaplane a žárem kmitne z oka.

A to, co nyní plamenem nám srdce, mozek tráví,

tím lidstvo jiné vzplane zas ve požár plápolavý.

A je to sen a myšlénka a je to lidské snění,

jež těší dál, když spásy už víc není, není, není.

A je to starý, hrdý vzdor, jenž všemu se dnes rouhá –

a zítra v starých okovech jde v žití lada dlouhá.