AŽ UMRU...

Až umru, vím, že nikdo nezapláče...

Má píseň ztichne jako plaché ptáče,

jež tiše z večera si zpívá.

A v letní noci svěsí křídla svoje,

a v květu cyclamen a v stínu chvoje

odumře sloka zádumčivá.

Snad přijde poutník v tato šerá místa,

květ zahlédne, a jeho něha čistá

a vůně opojí ho chvíli.

A bledý kalich zbožně ke rtům zvedne...

pak odhodí jej – v dálky nedohledné

zas půjde k neznámému cíli...