AŽ UMRU...

Až umru, přijď a polib moje čelo,

já nepohnu se, budu snít sen věčný;

mé srdce po tvém políbení mřelo,

a mrtvý? K smíchu! Není nebezpečný.

Tvůj nechci vzlyk a nechci slz tvých lhaní –

co pro hlouposť jich často s očí padne! –

ni květů v rakev z tvojich bílých dlaní,

jen políbení na mé čelo chladné.

Tam neštěstí se stigma bude tmíti,

však polibkem tvým ztratí se, jsem jistý;

já z tebe moh’ býti šťasten v žití,

nech, ať jdu k Bohu, jak jsem přišel, čistý!