Až umru...

Až umru?... Bože, jak v den jiný

se bude život dále brát;

mach zory z rána, večer stíny –

eh, známe už ten starý řád!

Po vlastech našich budou asi

dál v sybaritském přepychu

zas špatné verše, bídné časy

a hlouposť bujet po tichu.

„Byl jedním z prvních...“ a tak dále

v žurnálech bude zase stát –

ti první mrou nám neustále,

však do živých se musí prát!

Pak přátelé i nepřátelé

přes jméno moje půjdou dál:

já mnohého tak zlobil skvěle,

já mnohému tak v cestě stál!

Jen přísný kritik s břitkým pérem

soud s mými verši zavede;

pár žlutých molů v koutě šerém

as ortel na nich provede.

A člověk nebude zde více,

než s větve záhy spadlý list,

jenž hezky bujet začal sice,

však větrům padl za kořisť.

Vše jedno. Ať se tomu davu

pak ráčí o mně co chce zdát –

já znal zde jednu drahou hlavu

a vím, ta bude vzpomínat.

Líc bílá jako růže vodní,

zrak šedý, jemně dumavý,

a na té hlavě vlasy módní

jak resedy květ ryšavý,

Ta podepře se rukou bílou

za podvečerních teskných chvil,

a řečí známou, roztomilou

ti rtové šeptnou: „fešák byl“ –

Teď rcete mi, co pověsť, sláva,

řeč přátel, světa, žití cíl,

když jedna zlatá, drahá hlava

vzpomíná teskně: fešák byl!?...