Až umru...

Až umru kdys, ó prosím vás, tam na Hostýn

mě poblíž chrámu vložte zemi v klín,

na hoře té, kde za svobodu Vněslav pad’ –

tam budu o něm sníť a zdřímnu rád.

A místo náhrobku tož jedli tajemnou

mi vsaďte v hrob, ať šumí nade mnou;

nechť ptá se kdo, zda žebrák tu či poutník kles’,

to jedno jest, nechť za mne mluví les.

Chci na Moravu zříť a k jasným oblakám,

tu Moravu, již jako drahokam

jsem vzácný v srdci nosil slzou skropený,

vždy doufaje, že v ráj se promění.

A bouře nad hlavou mi bude hráti tam,

a zpěvná processí kol půjdou v chrám –

ó kdybych najednou tak cítil zem se třásť,

a zpěv jich zněl: „My svobodnu chcem’ vlasť!“ –

Ó tenkrát, cítím to, bych musil z hrobu vstať,

vzíť lýru svoji, struny rozpoutať,

vlíť naposledy do nich srdce svého krev

a zapěti – volnosti slavný zpěv!