Až umru, přátelé, kéž je to dnes,

Až umru, přátelé, kéž je to dnes,

ach pohřbete mne někam v temný les,

kde šedé šero v nejjasnější den,

kde chlad a chlad je v nejparnějším letě,

kam slunce padá hravým pruhem jen,

kde v mechu nejdrobnější zvonek květe,

kde zřídka jen si ptáče zavzlyká

ne píseň víc, spíš bolné varování,

a kam se z lidstva jenom utíká

to nešťastné a němé milování.

Sám, sám jsem životem jak lesem šel,

o štěstí, lásce měl jsem jenom sen,

a píseň pěl jsem ve stesku si jen, –

rád bych i mrtev o samotě dlel!