Až v první večer...

Až v první večer, kdy mně svou ruku podáš, drahá,

si do luk vyjdem, kde bude ze snů vonět seno,

v kraj bosou nohou po rose půjde noc měkká a vlahá

a ret můj se bude zpíjet sladkostí zvuku: „Ženo!“

Jak po snu těžkém z dálky jen bude hučet voda,

jež břeh mi rvala, úrodu odnášela s polí,

a dravý proud, jenž hladově pobřeží trhá a hlodá,

ni pídě již mojí země neurve, neudrolí...

A měsíc vyjde nad lesy bílý v zamyšlení

a přes něj půjdou oblaků bílí beránkové,

kraj do daleka kouzlem se v stříbrnou pohádku změní

a my dva jím půjdem, jako duší jdou tiší snové.

A půjdem spolu v měsíce bílém rozšeření,

stín dvojí bílý, v stříbrném svitu jenž se ztrácí –

až měsíc v mlhu průsvitnou, beránci v růže se změní

a našeho slunce příchod pozdraví zlatí ptáci...