AŽ VEJDE.

Jdou kolem mne má léta zádumčivá

s prázdnýma, pokleslýma rukama – –

Co máš? Co dáš, až vejde Mlčenlivá,

tmy dcera, vyslankyně neznáma?

Hrst klasů nezralých, jež urveš stráni?

S mrazivým klidem, plna pohrdání

k tvým nohám upustí je, černá paní,

na nivách času žnečka znavená.

Ó, léta smutná, v prázdnu ztracená.

A bude vyčítat hlas umíráčku:

Citový impotent – – snů milenec – –

a tepla ženského – – a plných váčků – –

Tvář zaleje mi studu ruměnec.

V tom uslyším však: Pozvedáme zbraně,

jež vypadly ti z unavené dlaně,

když prodíral ses’, pro nás, stržemi.

I napřímím se, ukazuje na ně,

a kyvne hlavou kněžka podzemí,

hlas vyčítavý změkne, oněmí.