AŽ Z RÁNA JSI KDYS VEŠLA TIŠE...

Já churavěl. – A duší mojí honily se mraky,

a duší hřímalo, a palčivé v ní plály blesky,

a na obloze Žití černé zřel jsem hnát se ptáky,

a na ni bledých do mlžin se zavěsily stesky.

Já churavěl. – A v okovech jsem sténal věk již celý,

nadarmo o klid volal jsem a vnořoval se v snění

a hlavou v šedé narážel jsem stěny nízké cely

a luny hnal se za svitem, jenž dřímal na kamení.

Juž sesláblý jsem byl, a sténal hlas můj usínavý...

Já tupě čekal jsem, kdy hrobem ukončí ta muka. –

Až z rána Jsi kdys vešla tiše, mé se dotkla hlavy,

a zas mě k svobodě a žití vyvedla Tvá ruka. –