Až zase –

Až zase, lásko má, mne ponížíš až k smrti

a stínů legion mi vpustíš do nitra,

až zapotácím se pod slovem, které drtí,

a půjdu nocí zlou bez víry do jitra,

to jitro, lásko má, kéž přijde v parné době,

kdy bouře divoká se chystá do lesů:

já pro květ ohnivý v tu bouři půjdu tobě

a, až se navrátím, jej v srdci ponesu.

Když v bouři kymácí se jedle jako tříska,

muž ten tu zesílí, když přišel ponížen.

A vichr, jenž se vrh’ i černá na mračiska,

i stíny vyžene, jež sejí ruce žen.

A blesků šílenství; jež rozpaluje dálky

a v světle jinakém nám ukazuje svět,

i v srdci básníka, jenž raněn přišel z války,

rozsvítí ohnivý a čarodějný květ.

Květ silných, chápavých a soucitných a věrných,

jenž hřeje paprskem a voní šalvějí

a ve dnech bolesti a horizontů černých

nejvíce v kalichu má sladkých krůpějí.

Tak bouří smířeno a živly pročištěno

se vrátí, lásko má, mé srdce s květem tím:

za vlastní nerozum tě odprosím, oh, ženo,

a za tvá slova zlá ti ústa políbím.