Až zeptáš se, co s tatíčkem se děje

Až zeptáš se, co s tatíčkem se děje

a proč si nepřichází s tebou hráti –

můj zrak se v odpověď ti neusměje,

když řeknu: Krásně naň si vzpomínati

budeme spolu, holčičko má malá.

Tak věrně povím ti, čím v pěkných chvílích

mé duši byl, že jako bys jej znala,

jej vítat budeš, důvěrně ho zvát

k svým dětským hrám a cítit, že má rád

nás obě. A když přece po tvém boku

krok zvolním, divnou mlhu náhle v oku,

a ty se zeptáš, malé moje ptáče,

proč pro něho tak duše moje pláče –

jak řeknu ti, že soucitem se chvěji,

když pomyslím, že v knihách, ve vědění

Faust hledá to, co v smíchu tvého znění

lze najít jedině – a v beznaději

co nenachází – na to vše že vědí

tvá drobná ústa pravé odpovědi.