AŽ ZÍTRA...

Jak bych se blínu napil,

tak hořko v ústech mám,

a smíru utíkám,

klnu a nenávidím

a zlo jen všude vidím

a dusno je mi doma

a nelze jíti kam.

Má milá, nechoď ke mně,

nechtěj mne takým znát,

kdy dávné zvíře ve mně

se hlásí o primát –

já snad bych musil vraždit

tu, jež by chtěla dráždit

a musil bych tě mrtvou

v šílenství milovat.

Buď doma zcela sama

od rána do noci,

až prožiji své drama

krise a nemoci

a zítra, moje drahá,

mi zatancuješ nahá

své Tango Amoroso

s rozkoše pomocí.