AZIZ A AZIZA.

Ne vlastní výmysl, co píšu zde,

já pouze opakuji starou zvěsť,

již na východě každý dávno zná.

Však způsobem svým sdělit chtěl jsem ji

a v rouše podat, jak se zračila

v mé mysli, v duši mé. Tu mimoděk

já vzpomněl modrých, slunných, smavých dnů,

jež na východě blaze trávil jsem,

já nemohl než v touze vzpomínat

těch palem kynoucích a granátů

na břehu tvém, mystická Afriko;

těch tajůplných ulic v Tunisu,

těch bílých domů, z rána růžových,

za nimiž z amethystu hory ční;

těch zamřížených oken, vzdorných vrat,

jež na kvap jenom otvírají se,

by záhadné vpouštěly postavy;

těch lidnatých a hlučných bazarů,

kde zlatotkané divy hedvábné

se šerem blýštěly, a parfumy

vzduch sladce plnily. Však především

a nejhlouběj’ já na vás vzpomínal,

vy temné, dlouhé zraky Arabek.

Jak hvězdně, snivě, víc než spanile

jste závojem se na svět dívaly.

Vy utkvěly jste v srdci, v paměti.

Sny, které ve vás čísti jsem se mněl,

mé obraznosti byly ovzduším,

když tuto psal jsem prostou povídku,

a tak, ač cizí, přece jesti mou –

a vaší též, ó hledy gazelí!

Žilť v Bagdadě v dnech slávy chalifů

muž spravedlivý, kupec zámožný.

Dům jeho, tichý stánek pokoje,

stál v zahradách, kde růže bujely

a marhaník se klonil nad studnou.

Fík s druhé strany stín svůj prostíral

na měkký trávník; tam na koberci

(jen prostém, doma tkaném), scházela

se denně rodina, večerní chlad

když k odpočinku zval a besedám.

Muž onen jediného syna měl,

jenž Aziz slul; do domu záhy však

mu dcerka přibyla, když na cestách

kdes v poušti s ženou bratr jediný

mu zahynul, a dívku zanechal.

To siré poupě přijal soustrastně

co druhé dítě, stejně milené,

a nikdy necítila Aziza,

že krov ten není krovem otcovským.

A v prvních dnech hned pravil ženě muž:

„Až Aziz doroste, náš jediný,

až dospěje nám drahá Aziza,

pak spojíme je svazkem manželským.“

A žena spokojeně svědčila:

„Buď vůle mého pána splněna.“

Tak bylo tedy prostě určeno,

a roky minuly, a přišel čas,

kdy obě děti byly dozrály.

Bylť Aziz sličným, silným jinochem,

a zůstal prostým. S otcem denně šel

do bazaru, kde trávil celý čas,

kde zboží bohaté jim leželo,

kde celé město scházívalo se,

kde kupci cizí z krajů rozličných

i poklady své z pásem dalekých,

i mnohou dobrodružnou, divnou zvěsť

všem kolem jdoucím kladli na obdiv.

Co různých věcí viděl, slyšel tam!

Tam Aziz dověděl se, co to svět,

co život jest. A večer pod fíkem

u studně v libém chladu, prodchnutém

tak sladce vůní růží kvetoucích,

vždy vyprávěl Azize, co mu den

byl přines’ nového. Tu divná báj

to byla nádherná, neb dojemná,

neb plna moudrosti z dob pradávných,

a po druhé to příběh zase byl,

jenž včera udál se, jenž budil smích

neb slzy z očí lákal. Tu zas byl

to zázrak jakýs, který v poušti kdes

byl karavanu děsil. Někdy zas

to byla záhada, jež do hlubin

dum táhla její mysl mladistvou.

Klid ale povždy v jeho duši byl,

neb vše, co slýchal, vše, co viděl sám,

na povrch duše jeho padalo,

jak obraz oblak padá na vody,

do jejichž tůně nikdy nevnikne.

Však duše dívky hlouběj vnímala.

Jak hvězdy, jednou z temna zrozeny,

na věky planou, tak v ní myšlénky,

jež jednou jasně z tůně poznání

se byly vyronily, svítiti

a hřáti nepřestaly víc; jich jas

a teplo jejich zbouzet jaly se

v ní velkých citů spící zárodky,

a jako z temných v zemi kořenů

se z jara k světlu dere rostlina,

tak něhy divukrásný, sladký květ

jí v nitru jako lotus vypučel,

v tom šeru neurčitých, matných snů,

a rajskou vůní prodchnul duši jí.

Líc její odlesk nitra jevila:

do hvězdných očí vláha stoupala,

a na rty její, snivých úsměvů

čar nevýzpytný jako motýl sed’.

Však tiše tak ta změna dála se,

že nikdo sladký zázrak netušil,

ni Aziz, ani jeho rodiče,

ba sama dívka ne. Tu stalo se,

že jednou ráno, než do bazaru

se s otcem bral, se Aziz zastavil

u studně pod fíkem, kde Aziza

džbán s dlouhým hrdlem vodou plnila.

Chtěl Aziz pít, a ona nahnula

mu nádobu. S úsměvem děkoval

jí Aziz, bratrsky ji v náruč vzal

a políbil ji klidně na ústa.

To příběh všední byl, však účinek

dnes valně od předešlých lišil se.

Jak slunce stoupající z ranních par

na opálovou peruť holubic,

jež v hejně vítavě mu letí vstříc,

lesk růžový svůj vrhá, právě tak

se zora studu růží jevila

na tváři dívky dnes. Sklopila zrak

ve zmatku náhlém. Nevšimla si tak,

že za mříží ve síni rodiče

vše byli viděli, že šeptali

si cosi v důvěře. Když vešla v dům,

byl Aziz s otcem odešel, však máť

jí pravila: „Hle, dítě, přišel čas

pro sňatek váš! Buď věčně chválen Bůh!“

A tiskla dívku k prsům. Cítila,

jak srdce její tlouklo radostně,

a vděčna za tu lásku, žehnala

jí sladkým slovem, slzou upřímnou.

V ten samý čas děl otec Azizův:

„Můj synu, sladkou pro tebe mám zvěsť.

Den šťastný tvého sňatku blíží se.“

A Aziz mlčel. Hleděl překvapen

na svého otce, posléz pravil: „Už?“

Pak dále o té věci nemluvil,

leč na večer, když domů brali se,

děl otci: „Proč tak náhle ženíš mě?“

A otec odpověděl: „Jest už čas.

Jest sňatek spásou mužů, spásou žen.

Vždyť prorok dí, že démon zakvílí,

když ožení se muž, že zvolá pak:

Zas vyvázl z mé moci smrtelník!

A zoufale si buší do prsou.“

„Nuž, vůle tvá!“ mu Aziz odvětil.

Pod fíkem šumícím když seděli,

děl Aziz klidně: „Azizo, juž víš?“

A její oči byly plné hvězd,

a zdálo se jí, v prsou chvějících

že holubici místo srdce má,

a ta že divě tluče křídloma.

„Vím,“ zašeptala tiše, tiše tak,

že Aziz neslyšel ji. Otec však

jim pravil vážně: „V pátek na večer,

až po modlitbě, smlouvu podpíšem.“

Den druhý pak šel k známým, k přátelům

a zval je k sobě k svatbě na pátek,

a žena jeho zvala příbuzné

a bedlivě konala přípravy.

Dům vzezření měl brzy slavnostní;

na dvoře mramor dlažby umyli

a rozvěsili stkvostné koberce

po stěnách majolikou pokrytých.

Do vás kvetoucí větve jasmínů

a pomerančů dali; vábily

ty ratolesti z modra zpěváky,

ti přilétli a sladkým šveholem

dvůr plnili po celý slunný den.

Síň byla zase hedváb jediný

tu zlatem vyšitý, tam perlami

jak deštěm kropený, a na mísách

byl celý poklad sladkých lahůdek.

A v pátek strojila máť nevěstu

a synu svému takto pravila:

„Jdi, Azize, do lázně poslala

jsem tobě nový oblek, překrásný.

Já sama drahé látky volila,

i vůně, kterými je prosáklý.

Jdi do lázně, a hleď, bys vrátil se

v čas pravý po skončené modlitbě.“

Šel Aziz, jak mu matka kázala.

Po lázni novým rouchem oděl se;

tak skvělé bylo, vzácně vonící,

že na ulicích lidé s obdivem

se ohlíželi. Aziz k mešitě

se blízké bráti chtěl, však zmýlil se

po cestě tam, a brzy octnul se

ve motanici ulic neznámých.

Čím víc se pravou cestu hledat jal,

tím více zabřed’ v stezky tajemné,

až posléz unaven tím blouděním

na lávku klesl nízkou, kamennou

kdes proti velikému paláci,

jenž pust se zdál, v té pusté ulici.

Ne dlouho seděl tam, když bronzová

mříž okna ve výšce kdes zaskřípla,

a k nohám pad’ mu šátek bílý tak

jak sníh, byl třpytným stříbrem protkaný

a průhledný jak vzduch, a vonný tak

jak narcis. Vzhlédl jinoch překvapen,

a hle, tam v okně stála postava

jak mladá palma štíhlá, s očima

jak plné luny dvě, a s úsměvem

tak unylým, zářícím, kouzelným,

že v okamžiku lásky tajemství,

jež posud nebyl znal, se zjevilo

mu v srdci, hluboké jak bezedno.

Krev jeho zkypěla, jak vínem zpit

byl jinoch neznámou mu rozkoší,

vzdech stíhal vzdech, a z očí tryskaly

mu slzy. Mlhou jejich viděl tam

ji v okně státi. Na dno, zdálo se,

že nitra jeho hledí, plamenný

že její zrak čte jeho tajemství.

Teď usmála se, ruku pozvedla,

dva prsty své, nad jantar zářící,

na ňadra položila, kývla pak

a zmizela jak přízrak na slunci.

Mříž zavřela se, ticho bylo zas

a hlucho, pusto v celé ulici.

Bez dechu seděl Aziz. Konečně

ten šátek zdvih’ a v řasách našel list,

na kterém stálo takto napsáno:

„Po tobě nyju. Touhou chřadnu, ach,

jak luna bledá, které ubývá.“

Ta slova četl dvacet-, třicetkrát,

a líbal list, a šátek líbal též,

a vůni jeho nadšen v sebe ssál,

pak hleděl vzhůru zas, zda objeví

se v okně opět děva neznámá.

Však marně čekal, líně míjel čas,

pust zůstal dům a okno zavřené.

A neslyšel, jak muezzinův hlas

zval k modlitbě, že slunce klonilo

se k západu, též Aziz neviděl;

když hustá tma dům černě zastřela,

tu posléz vstal a domů vrávoral.

Na prázdném dvoře stála Aziza,

a mříží okna padal lampy svit

na bledou její tvář, jak démanty

jí v očích velké slzy svítily.

Však utřela je, on když přišel k ní,

a hlasem sladkým, beze výčitky

mu pravila: „Ó, kdes tak dlouho byl?

Zde hosté čekali a svědci též,

po dlouhém hodu posléz odešli.

Tvůj otec rozhorlen jest nad míru.

On přísahal, že svatbu po druhé

juž letos nevystrojí... Ó, kde byls?“

Tu Aziz plakal, vyprávěl jí vše,

pak šátek ukázal jí, i ten list,

a prosil jí, aby mu pomohla.

„Já nevím,“ řek’, „co to vše znamená,

ty bystřejší jsi byla od dětství,

ó, vylož mi záhadná znamení.“

A ona stála žalem skrušená,

a srdce lkalo v ní, a pozvedla

svůj smutný k nebi zrak a šeptala:

„Ne volný lásky vznik, vše souzeno!“

On neslyšel, za roucho táhl ji,

jak zvykem bylo jeho z dětství dnů,

když něco na ní žádal urputně,

a jako zoufající pravil jí:

„Ó, pomoz mi, jestli mě miluješ!“

A ona potlačila vlastní bol

a slzám zabránila vytrysknout.

„Zda miluji tě!“ nyvě zvolala.

„Ó synu mého ujce, kdybys chtěl,

své oko vyrvala bych pro tebe!

Já pomohu ti, neboť poznávám,

že miluješ neznámou šíleně.“

Pak sedla na zem vedle velkých vás,

v nichž pomoranč a jasmín voněly,

a Aziz v klín jí hlavu položil.

Jak matka nad ním něžně skloněna

mu šeptala: „Vždy šátek znamená,

že pozdrav dívka sýlá milenci.

List těsně v jeho řasách svinutý

to říci chce, že duše její lne

k tvé duši, jak ten šátek jímá list.

Dva třpytné její prsty kladené

na dmoucí ňadra, ach, ty praví tak:

,Přijď za dva dny, můj vroucně milený.‘ “

Po výkladu tom Aziz usmál se,

a ona též se v úsměv nutila,

a po dva dny ten úsměv nezmizel

jí se rtů, ač se srdce svíralo,

neb po dva dny byl Aziz churavým

jak horečkou, bled ležel na lůžku,

a ona vedle něho seděla

a naslouchala, jak jí horoval

o nesmírné své lásce k neznámé,

a sladkou dávala mu útěchu.

Na večer pak se rychle ustrojil

a Aziza mu byla pomocnou,

šperk zděděný po otci na turban

mu připevnila, vonným kořením

mu šaty prokouřila, a když šel,

na štěstí lásky jeho modlitbu

ku nebi slala s těžkým povzdechem.

Pak vyšla ven pod šumící ten fík

u chladné studně, sedla k rodičům

a lhala klid, a šťastnou zdála se

a omlouvala sladce Azize,

když nevoli svou otec projevil.

Když vyšly hvězdy, odebrali se

na lůžko rodiče, a Aziza

teď volná byla; bolest ukrývat

juž déle nemusila. Opřela

si hlavu pustou o zeď na dvoře

a štkala, až jí srdce pukalo.

Tu dvéře domu otevřely se

a Aziz objevil se. Utřela

hned slzy své, a úsměv nyjící

na rtech se rozbřesk’ jí, a ptala se:

„Ó, synu mého ujce, Azize,

mluv, proč tak záhy domů vracíš se?

Proč déle štěstí svého neužils?“

Však sotva že tak děla, rozzuřil

se Aziz divoce a udeřil

ji v bledou tvář! Padajíc leknutím

ston vyrazila. Vstala rychle však,

a chvějným hlasem tiše pravila,

zrak vlhký zastírajíc dlaněmi:

„Můj Azize, ó, promiň. Posměch snad

má slova se ti zdála upřímná.

Já vidím teď, že šťastným nebyl jsi,

a byla bych to ihned poznala,

však velkou bolesť v hlavě, v srdci mám,

ta jasně chápat zabránila mi.

Teď klidna jsem. Co s tebou dálo se?“

Pak sedla na zem vedle velkých vás,

v nichž pomoranč a jasmín voněly,

a Aziz v klín jí hlavu položil,

a mezi tím, co rukou tlačila

to ubohé své srdce chorobné,

by tesklivostí ve dví nepuklo,

on mluviti se jal a vyprávěl:

„Ach, ty se klameš, klameš, Azizo,

ach, ona, kterou silou miluji,

tak neodolatelnou jako smrť,

mě nemiluje. Klamný výklad tvůj!

Žert ze mne tropí si, a vášeň má

jí kratochvílí jest. Proč znamení

by stále záhadná mi dávala? –

Proč zřejmě nemluví, když miluje?

Ach, muka moje jsou jí zábavou!

Slyš, co si vymyslila zase dnes.

Já sotva došel proti paláci,

když rychle otevřela z kovu mříž.

Jak cypřiš stála štíhlá, vysoká,

a zraky její byly noci dvě,

z nichž démantové hvězdy pršely,

a úsměv její slibem rozkoši

se rajské zdál. Já krásou její zpit

se chvěl jak list, a ledva dýchaje

já prosil ji o slovo jediné.

Však ona mlčela, pak náhle šla

do šera síně zpět, a přišla zas

a v ruce měla větve kvetoucí

a v druhé zlatou lampu rozžatou.

Ty větve postavila na okno

a lampu v klenbu, kterou tvořily

pod tíží květů krásně skloněny.

Já hleděl zmaten. Rychlým posunkem

však neznámá vytáhla jehlice

si z vlasů. Proudem temnějším než tma

jí spěly přes tvář, hedváb převzácný,

a zahalily lepou její líc.

Ach, bylo mi, jako by shasl den,

a přece obdiv zbouzela ta tma!

V tom okna mříž se rychle zavřela,

a marné bylo všecko čekání.

Ach, Azizo, já touhou zahynu.“

Tak končil jinoch, štkaje hlasitě.

A dívka dlouho, dlouho mlčela,

neb bolesť její byla velká tak,

že mluvit bránila jí. Konečně

hlas její tiše večerem se nes’,

jak ptáka zpěv, a odříkání žal

v něm snivým čarem chvěl se přesladkým,

když takto konejšila Azize:

„Ó, synu mého ujce, dotrpěls.

Juž blahé lásky hvězda vychází.

Jak příznivá jsou daná znamení!

Když vlasy svoje rozpustila si,

to říci chtěla: ,Tma až úplná

den zaplaší, i luny bílý svit,

sem vrať se opět, ty, jejž miluji.‘

A větev květná tento význam má:

,Do zahrad vejdi, libě vonících.‘

A lampa postavená pod větve

ten výklad připouští, že světla zář

tě sadem v náruči jí povede.

Můj Azize, jsi blahu na blízku.

Hle, měsíc kloní k západu již srp.

Jdi! Bůh tě chraň ode vší nehody!“

A potěšen vstal Aziz ze země,

a zapomněl Azize děkovat,

a chvátal z domu. Ona zůstala

na místě svém, a hlava klonila

se níž a níž, a slzy pršely.

Do pusté spěchal Aziz ulice,

stín hustý ležel tam, však v bílé zdi

vrat malých otvor blahému zel vstříc,

a Aziz vešel v čarnou zahradu.

Tma byla modrá, stříbrem protkaná

hvězd věčně bdělých; černě čněla z ní

houšť pomorančů, růží, citronů,

a nad tou nes’ se palem baldachýn,

a sem tam strměl topol jako věž.

Pach různých květů s chladem snoubil se,

a v stínech stromů trysky míhaly

vod bílých jako přízrak z pelu hvězd.

Po úzkých cestách krokem nejistým

se jinoch bral, a růže visící

na zdřímlých větvích ob čas dotekly

se čela jeho, rosu roníce,

a zdály se jak ruce odalisk,

z nichž vůně kapaly, jež kynuly,

jej k spěchu sladce pobádajíce.

A posléz chvěl se bílý paprslek

mu tajůplně vstříc, a vzpomněl si

na výklad Azizin, a směrem šel,

kde zdroj se toho světla hořet zdál.

Tak přišel před kiosk, jenž z mramoru

byl zbudován; u dveří granáty

své purpurové květy sypaly

na třpytný práh, jejž Aziz překročil.

Stál překvapen tou velkou nádherou,

jež udivené zraky jímala:

Nad síní z jemně modrých majolik,

na jejichž hladině tu pyšný páv,

tu divný květ, tu rajský zase pták

se ohnivými stkvěly barvami,

do výše ze sloni a ebenu

se pnula kupole, a kahanec

ze zlata na řetězi visel s ní.

Po stěnách plynuly pak koberce,

lem jejichž samý drahý kámen byl.

Na dlažbě mramorové polštáře

jej zvaly k odpočinku; opodál

pod ubrusem z pestrého hedvábí

stál stojan stříbrný; když odkryl jej,

tu nejkrásnější viděl ovoce

na lůžku z narcisů a jasmínů.

Číš velká, vytesaná z křišťálu

a zlatem zdobená, se jiskřila,

až po kraj sladkým vínem plněna.

Kol bylo ticho. V koutě dýmaly

na pánvi z bronzu palné voňavky,

a svíce z vosku, silná jako sloup,

své světlo lila v světlo kahance.

Šum vodotrysku vnikal v tichou síň,

a modrá noc se všemi hvězdami

se dveřmi na jinocha dívala.

Čar nevýslovně sladký jímal jej,

kles’ na hedvábný polštář, napínal

sluch dychtivě, by šustot uslyšel

rouch vlekoucích se, lehký, plachý krok

té, kterou očekával s tlukoucím

a jásajícím srdcem. Ticho však

zvuk žádný nerušil, jen vodotrysk

pěl jednotvárnou píseň v zahradě.

Byl unaven, a žízeň palčivá

jej trápila. Vzal granátový plod

a pojedl. Pak číše zmocnil se

a pil, pil dychtivě. Pak klesl zpět

na hebký polštář. Víčka tížil sen,

jen s tíží odolal, a míjel čas,

a ona stále nepřicházela.

Tu hlava jeho klesla na prsa,

slz horký proud mu z očí vytryskl,

a pláčem unaven a čekáním

pad’ posléz na tvář. Lstivě dřímota

tu ze tmy k němu připlížila se,

a hluboce se vnořil v její klín.

Sen dlouho, dlouho pustit nechtěl jej,

když ale slunce stálo vysoko,

tu Aziz z náručí se vyrval mu

a polekaně sebou vzhůru trh’:

juž nebyl v kiosku, pod stromem byl

u samých vrat, na prahu zahrady.

Mnul oči si a hleděl kolem se.

Pust zdál se sad; když ale Aziz vstal,

tu náhle vrata za ním zapadla

jak čaromocí; v pusté ulici

se octnul zmaten, všecek zahanben.

Sáh’ na srdce si – viděl s podivem,

že roucho solí posypáno měl

a černým uhlím. Zmatek jeho rost’.

Jak vykládat si měl to znamení?

Bez dechu spěchal domů, Azizu

na dvoře našel; bledou měla líc

a oči zarudlé, a do prsou

se pěstí tloukla, takto zalkajíc:

„Ó, srdce, zemři, těžce raněné!

Proč ještě biješ? Nemám více slz,

bych ulehčila ti, a proto zhyň!“

Tak zalkala, když jej však viděla,

hned dovedla se přece usmívat,

a sladce pravila mu: „Azize,

já doufám, Bůh že dal lásky ti zdar?

Na moje slzy neohlížej se,

že toužila jsem po tvém návratu,

to nezazlíš mi? Vždyť já nereptám.“

Plášť jeho sejmula mu, s podivem

pak zvolala: „Před živým Bohem, ne,

to blaženého láskou není tvář!“

Pak sedla na zem vedle velkých vás,

v nichž pomoranč a jasmín vadly juž,

a Aziz v klín jí hlavu položil

a vše jí dopodrobna vylíčil.

A ona dlouho na to mlčela,

až k smrti unavena trudem svým,

leč posléz zmužila se, pravila:

„Jak líto tebe jest mi, Azize,

tvůj smutek hluboce mne dojímá,

ať nežije, jež tebe mučí tak!

Což nemá srdce v prsou, ukrutná?

Že usnul jsi, to urazilo ji.

Sůl na tvých prsou tento význam má:

,Tvá duše jako pokrm neslaný

tak prázdná! Jako dítě jíš a spíš!

Ty mužem nejsi, nechci lásku tvou!

Lží vášeň tvá.‘ – – A uhel znamená:

,Ať černým morem, lháři, zahyneš!‘ “

Byl Aziz hrůzou všecek strnulý,

slov nenašel, a ona zavzdychla:

„Ó, žena ta, co láska, netuší!

Ó, kdyby něhu znala, polibkem

by ze spánku tě byla zbudila!“

Tak vzdychala, však vidouc, jak byl bled,

jak umírat se samým žalem zdál,

ač sama bolem k smrti truchlivá,

přec síly našla, dát mu útěchy.

„Ó synu mého ujce,“ pravila,

„na lůžko ulehni, já dám ti lék,

spi do večera, vstaň pak posilněn

a vrať se k ní. Zdar tenkrát čeká tě.“

Jak choré dítě k lůžku vedla ho

a bděla nad ním celý dlouhý den,

a večer rodiče když ulehli,

plášť podala mu, turban hedvábný

a domu dvéře otevřela mu.

„Buď s tebou Bůh!“ tak za ním volala,

a vrátila se do své komnaty.

Tam beze klidu, v žalu celou noc

na lůžku bděla; den když mřížemi

juž do očí jí svítil, chtěla vstát,

však beze sil zpět klesla jako květ,

jejž bez lítosti vítr ulomil.

V tom okamžiku kroky slyšela,

a Aziz vešel, bledý jako smrť!

To vzrušilo ji, s lože skočila.

„Mluv,“ vykřikla, „co s tebou dělo se?“

Nůž ostrý beze slov na podlahu

vrh’ Aziz lkaje, posléz pracně děl:

„Já opět usnul. Ráno procit’ jsem

na pusté ulici. Na prsou svých

ten ostrý nůž jsem našel zavěšen.“

Tu Aziza se lekla smrtelně

a bledá jako on, tak zvolala:

„Ta žena srdce nemá, přisám Bůh!

Ó, strachuju se této příšery!

Nad žalem tvým mé srdce žalem mře.

Ó, synu mého ujce, tento nůž

tak mluví ti: ,Před Bohem přísahám,

při pravém oku svém, přijdeš-li zas

a usneš opět – smrť ti udělám.‘ “

A přemožena hrůzou, Aziza

se na kolena vrhla zoufalá,

a ruce jeho slzíc líbala

a stále prosila: „Ó, nechoď tam!“

On však ji odpudil a přísahal:

„Dnes v noci půjdu opět k milené,

buď zemru, nebo budu oblažen!“

Hned vstala dívka, slzy utřela

a usmála se, ach, tak dojemně.

„Já vidím,“ pravila, „že láska tvá

tou pravou jesti, smrť ji neleká.

Dnes neusneš, jestli dle rady mé

se zachovati chceš. Po celý čas,

co miluješ, pokrmem pohrdals,

sláb takto, se snem nelze zápasit.

Chceš celý den dnes poslušen mně být?“

On hlavou kývl. Ona vyvedla

jej do stínu, do tiché zahrady,

tam na koberec leh’. Pak spěchala

a připravila pokrm sílící,

ač nohy její pod ní třásly se,

a jakás tíž ji k zemi tlačila.

Ze studny posléz vodu vážila,

tak chladnou, čistou, přinesla pak vše

pod granátový keř, kde Aziz spal.

Když probudil se, jísti kázala

mu přísným hlasem, jako v dětské hře,

a smála se a žerty tropila,

a konejšila jeho truchlivosť,

až sám se usmál. Když byl pojedl

a chladnou vodou vnitřní hasil žár,

zas spát mu kázala a zpívala

tak dlouho sladkým hlasem vlaštovčím

mu staré písně, z dětství známé jim,

až ukonejšen zdříml na dobro.

Hned shasl její úsměv, hledá líc

žal velký jevila, žal smrtící,

a slzy padaly jí valně v klín.

Po celý den tak tiše seděla

a vějířem mu vánek dula v tvář,

by sladce spal. Na večer zbudil se.

Byl svěží, silný. S otcem hovořil

jak obyčejně, kliden, žertoval.

Když ale na lůžko šli rodiče,

žár vášně jeho vzplanul mohutně:

„Teď, Azizo, jdu smrti jisté vstříc,

neb blahu nejvyššímu,“ horoval,

a dívka opět v úsměv nutila

se přesladký, a pomáhala mu

při strojení, a nový šila šperk

mu na turban a řekla: „Zájisté,

že blaho najdeš dnes. Buď toho jist.“

Pak zrnko pížma položila mu

do úst, by libě voněl jeho dech,

a na samý práh domu vyšla s ním.

Tam zastavila se a ku hvězdám

zrak pozvedla, a za plášť jala jej

juž spěchajícího a pravila:

„Ó, synu mého ujce, prosbu mám!

Až její polibky na tvoje rty,

déšť rajský, padat budou, rci jí tak:

,Ptá neblahá se dívka v žalu svém:

ó, poraďte mi, šťastní, poraďte,

co činit mám, když vášeň neblahá

mě unáší do víru hrozných běd?‘

To pověz jí, můj drahý Azize,

a vyřiď mi, co odpověděla.“

Dech nestačil jí více mluviti,

on slíbil vše a spěchal cestou svou,

po Azize se ani neohled’

a neviděl, že klesla na prahu.

Jak vítr letěl, nezastavil se,

až vrata zahrady mu zela vstříc.

Jak včera pust byl opět sad i dům,

síň byla plna záře, vůně zas,

a beze změny vše se zdálo mu.

Sed’ opět na polštář a naslouchal,

jak vodotrysky, stromy šuměly,

však spánek plašil tenkrát udatně,

a vína nepil, ani nepojed’.

Juž bledl venku obzor, shasínal

hvězd bílý svit, juž myslil, zoufalý,

že opět neuvidí milenku,

tu krutou, neúprosnou! V tom však krok

kdes za ním ozval se, a koberec

spad’ se stěny, a nový otvor zel

mu náhle vstříc. Síň šerá, hluboká

se zraku zdivenému zjevila,

blesk zlata míhal v ní, a vonný dým

jak oblakem ji plnil. Na prahu

jak plná luna v kruhu jasných hvězd

ta zjevila se v prostřed dívek svých,

po které toužil žárem nezdolným.

Rouch zlatotkaných řasy zeleným

jak smaragd světlem plály, opály

jak duhy svítily jí nad čelem

a lemů drahokamy zvonily

po dlažbě z mramoru, když kráčela

teď, hrdá, jemu blíž. Pak sklonila

svou čarnou líc, a vrhla s výše své

na klečícího pohled nedbalý

co almužnu, a děla úsměšně:

„Tys neusnul? Ó, jak jsi statečný!“

On zachvěl se a neměl síly dost,

by povstal. Slabým hlasem pouze řek’:

„Ó, nepohrdej mnou! Já trpěl tak,

že blízko smrti věru byl jsem juž!“

A ona na to: „Nářkem nepohnul

mne posud nikdo, neznám soustrasti.“

A udiven se Aziz tázal jí:

„Ó, rci, kým jsi, tajemná bytosti?“

V tom náhle víčka očí pozvedla

a zraky její jak dva požáry,

z nichž rudých jisker zhoubná potopa

se nocí lije, divě zaplály,

a ode rtů ta zněla odpověď:

„Věz, že jsem ta, jež led a plamen jest,

ta, která srdce vrhá milenců

na uhlí řeřavé a směje se!

Jsemť jako skála tvrdá, zhoubná jsem.

Jdi, není-li ti slovo moje vhod!“

A Aziz vyskočil a zvolal tak,

tou krutou její krásou omámen:

„Je-li tvé srdce skála, vytryskl

přec pramen blahodějný, rajský z ní –

tvá láska vábivá a opojná!

Bůh dal mu vytrysknout, bych z něho pil!“

Tu usmála se, rukou kynula,

a dívky její vyšly, zavřely

za sebou dvéře, byla sama s ním.

A oči její jak dvě bezedna

se tměly jemu vstříc, v nich nesmírný

se poklad tajil divé rozkoši.

A Aziz jásal, pojal v náruč ji,

a víc než šťasten, splynul v jedno s ní

tím věčně tajůplným spojením,

jež smrti blízké, života jest zdroj.

Když bílý den se skulinami dral,

vstal Aziz, šeptaje: „Má sultáno,

buď s Bohem teď, na večer vrátím se.“

A ona dvéře otevřela mu.

„Přijď,“ odvětila, hledíc do dáli,

a zraky její byly bez něhy

jak démoni dva v temné glorii.

Tu na Azizu vzpomněl mimoděk,

na oko její vlahé, gazelí,

jak povždy duše z něho zářila

tak slunně, teple! Vzpomněl též na vzkaz,

jejž jemu včera byla svěřila,

a pravil: „Sultáno mé duše, slyš!

Já slíbil komus, že ti vyřídím

vzkaz pro mne nejasný, že radu tvou

co odpověď zas věrně vyřídím.

Tak, doslovně, zní ono poslání:

,Ptá neblahá se dívka v žalu svém,

ó, poraďte mi, šťastní, poraďte,

co činit mám, když vášeň neblahá

mě unáší do víru hrozných běd?‘ “

Když slova ta byl Aziz pronesl,

tu zbledla krásná jeho milenka,

a chmura přilétla jí na čelo,

a zraky její tygří zdály se.

„Nuž,“ pravila mu s krutým úsměvem,

„mou radu takto vyřiď do slova:

,Své tajemství skryj – nebo zapomeň,

však nemůžeš-li – zbývá pouze smrť!‘ “

A Aziz šel a spěchal v otcův dům

a vešel v Azizinu komnatu.

Tam matka jeho v pláči seděla,

a dívka bledá v lůžku ležela

jak choré ptáče křídel zlomených.

Když matka viděla jej, zvolala:

„Ó, nehodný, konečně přicházíš?

Ty ani neptáš se, zda živou jest?“

Však Aziza se sladce usmála

a pravila: „Proč, matko, káráš jej?

Pojď, sedni ke mně, milý Azize.“

On sed’, a matka vyšla. Vyprávěl

teď do podrobna celé blaženství

té rajské noci. „Mlčiž!“ prosila

a těžce dýchala, pak ptala se:

„Ty vyřídil jsi vzkaz můj? Rci mi přec,

ó, jakou svěřila ti odpověď?“

Když slyšela ji, vzdychla, omdlela,

a celý den byla jak v mrákotách. –

Na večer pak na blanku psala cos.

„Až od ní půjdeš,“ tiše šeptala,

„mé psaní odevzdej.“ A Aziz šel,

a rozkošnější ještě byla noc

ta druhá než ta první. Bílý den

když opět k nim se skulinami dral,

vstal Aziz z lůžka, odevzdal jí list,

a ta, již horoucně tak miloval,

jej čtla, a tato slova stála tam:

„Já slyšela a rady poslechnu!

Já umírám. Ó, vždyť jsemť mrtva juž!

Můj pozdrav té, jež toho miluje,

jenž duši mé byl světlem. Žehnám vám.“

Tu zbledla sultána a zvolala:

„Kdo mluví ke mně tak? Kdo psal ten list?“

A Aziz na to: „Příbuzná to jest,

ta, kterou otec se mnou snoubit chtěl.“

Když slyšela to, rozzuřila se:

„Na hlavu tvou ať padne neštěstí!

Od mého prahu vari! Přisám Bůh,

že otroky tě zardousiti dám,

krok jestli tvůj se zpět sem odváží!

Jdi, bývalá ty hříčko chtíčů mých,

pryč, prokletí své nenos pod můj krov!“

Tak zvolala, hrozná jak příšera,

a oči její jak dva upíři,

již duši z něho byli vyssáli,

jej děsily. Jak hromem probuzen,

blud poznal svůj a smyslů mrzký klam.

Ne z lásky zdroje, z čistého byl pil,

jed vilnosti mu byla podala,

a morový teď cítil účinek!

Prch’ ze zahrad. Ó, byla Aziza

tak jistou, velkou, sladkou útěchou!

Jak znala ránu hojit, konejšit!

Jak jeden z oněch byla andělů,

o kterýchž prorok dí, že čekají

u každé brány ráje s úsměvem

na spravedlivé, by je vítali

tím blahým slovem: „Budiž s vámi mír!“

Jak dychtil hlavu položit jí v klín!

Bez dechu přišel před dům rodičů.

U dveří otce viděl, rozmlouval

se sousedy, a Aziz sklopil zrak

a rychle minul jej, neb výčitkou

se zdál mu pohled jeho. Spěchal v dům,

do síně vešel, sladkou Azizu

kde zastihnouti doufal. Stála tam

však matka jeho slzíc; vidouc jej

se vzpřímila a štkajíc zvolala:

„Ó, nehodný! Trest boží na tebe!

Pod fíkem mrtva leží Aziza!

Pryč! Proklet buď, ty jsi ji usmrtil!“