B-MOL POCHOD SMUTEČNÍ.

Za měsíčné, hvězdné noci

vrátil jsem se pozdě domů,

síň mou bledě ozařuje

bledé světlo měsíční,

a mně zdá se, jak bych slyšel

na klavíru hrát svůj pochod,

B-mol pochod smuteční...

Klavír můj je jako rakev

ebenově černé barvy,

z útrob jeho známý motiv,

těžký motiv v sluch mi zní,

a mně zdá se, že zřím přízrak,

u klavíru tuším přízrak

hrát můj Pochod Smuteční.

Těžké, duté harmonie

vlhkou mají vůni hrobu,

dusí, tíží moji duši,

zpitou září měsíční,

a já zřím jak u klavíru

Kostlivec mně tiše hraje

B-mol pochod smuteční.

Do křesla se zapotácím,

těžko věřit zraku svému,

avšak příval harmonií

do duše mi hranou zní,

Smrt svou čelist křiví k smíchu,

tiše sedí, tiše hraje

B-mol pochod smuteční.

Kostlivcovy suché prsty

do kláves se zabořují,

suchá noha o podlahu

tluče takt čtyřčtvrteční,

a já slyším vlastní skladbu,

slyším Smrt jak vyhrává mi

B-mol pochod smuteční.

Před mým zrakem moje Mládí,

první Láska, první Písně,

letí rychle jako světlo,

jako paprsk sluneční,

a Smrt čelist k smíchu křiví,

neúprosně, mrazně hraje

B-mol pochod smuteční.

Mrtvé Sny mé oživují,

svadlé touhy rozkvétají,

mrtvou Lásku budí z hrobu

snové moji horeční,

a Kostlivec disonance

ve vzpomínky metá moje:

hrá můj Pochod Smuteční.

Mrtvá matka probouzí se,

přichází mi slíbat čelo,

svatá láska v jejím srdci

jako hora k hvězdám ční,

a můj život dohasíná, – –

bouří v horách zní mi v duši

B-mol pochod smuteční.

Marně zraků odvracuji

od Kostlivce u klavíru,

jenž své bílé kosti koupá

v bledé záři měsíční,

a tak hynu – dokonávám – –

bytost moji zavaluje

B-mol pochod smuteční! – – –