B * * *

Kdo je pojme, boly Krista hynoucího,

oklamán když o svůj ideál,

osamělý, v smutku zavolal

vypouštěje ducha láskou kypícího:

Bože! otče – proč’s mne opustil?

Kdo ho pojme, trpký pláč Napoleóna,

když tam na skaliskách Heleny

zrak svůj maje k vlasti upřený,

pozasténal zkácen s bojovného tróna:

Genie můj, proč’s mne opustil?

Tvůj však osud, muži, byl ten nejkrutější!

ty jsi jistou spásu lidstva v sobě choval,

než jsi ji však zrodil, krater tě pochoval

a za tebou volá lid nejnešťastnější:

Spasiteli! proč’s nás opustil?!