Ba k čemu vše, když smrť vždy na nás čeká,

Ba k čemu vše, když smrť vždy na nás čeká,

ať zítra – dnes anebo za léta,

přec jednou přijde, ať je život šedý –

či zbarven tak jak pestrá paleta.

To často se mně v mysl dere,

a nese tíž a smutek do zraků,

nač tedy vše – jak obzírám to kolem –

nač všechen taj a tolik zázraků?!

Však mine čas a znovu hlavu zvedám,

jak travka spalným mrazem ničena,

nově zas dychtím domyslit se čehos,

jít silna v před, vždy ticha – vztýčena.

A nutno jít až k hrobu,

a mnoho jich, jež stejně také jdou,

vím, marno je tou tíží plnit duši –

ubožci, jsme i sobě záhadou.