Bába doktorka.

Na samotě v Krkonoších

shrbená je chata:

bydlí tam as půl století

stará moudrá Háta.

Chvátají k ní z okolí,

ať je brní kdekoli,

hlava nebo pata.

Moudrá Háta, to je věru

doktor nad doktory,

dosvědčí to rychtář Hátě,

dvacet let už chorý.

Rychtářčinu zimnici

jenom jednou v měsíci

zažehnává v hory!

Souchotiny měřit umí

líp než inženýři;

kam je pošle, tam musejí

letět jako chmýří.

Všecko hojí heřmánkem –

choré tváře červánkem

za chvilku se pýří.

Kdo se staré Hátě svěří,

věru mnoho získá –

koho bolí ruce, jen je

strč do mraveniska!

Koho trápí záducha,

nakouří mu do ucha –

víc si nezastýská!

Kdo se lekne Krakonoše,

čerta nebo ženy,

ať přelévá nad hlavou si

olověné pěny.

Křeče hojí sádlo z much –

uvěříš-li, přisámbůh!

budeš uzdravený.

Stará Háta radit umí,

však se ráda chlubí:

probůh! kde kuňkají žáby,

neokazuj zuby!

Žáby ti je spočtou v mžik:

neuchrání smrtelník

pak je od záhuby!

Háto stará, znáš ty mnoho,

co krev v těle tiší –

zbav nás, babo! anděle náš!

německých jen myší...

A my s duší dojatou

ctít tě budem za svatou,

jak nás pán Bůh slyší!