Bába se modlí.

Má bába už jak s vrby na potoce

na pavučince suchý list se chvěje:

že křídlem pták by svál ho do ručeje,

ba písenkou, až z jara zaštěboce.

Ve dne jen sedí, nespí celé noce,

čte ze žaltáře, o vánocích pěje,

vždy sama, nikdy kroku za veřeje,

jen na hřbitov si dojde jednou v roce.

A teď ta bába už má oči sklenné,

a celý den se modlí po paměti:

za děti, vnuky, za ty jejich děti,

za děda, který třicet let už v hrobě,

za všechny, kdož jsou smutni v této době,

– a za ty, na něž nikdo nevzpomene.