Babel.

Až v mračna stavba Nimrodova čněla,

i říkali: Bůh na své nebem pouti

by unaven zde mohl spočinouti,

ji obrů paže k hvězdám vystavěla.

Na štítu věží četa kněží bděla

a v krbech vonné hořelo tam proutí,

stůl nemoh’ číše, mísy obsáhnouti

a koberců nach dívčí nahá těla.

A kněží čekali a hvězdy táhly

a větry řvaly – klidná nebes výše,

bůh stále nešel, žízní kněží práhli.

A nejstarší děl: Teď juž přijde stěží!

A snědli mísy a vypili číše –

a dívky svrhli před svítáním s věží.