Babí léto.

Kdo tu divou přízi přede

přes ploty a přes úhory,

přes ocúnu kvítky bledé,

přes pláň v zamlžené bory?

Jako stříbro se to splítá,

kde je toho tajné zřídlo?

V spleti nitek jak se kmitá

zdrané motýlovo křídlo!

Měkký smutek na všem leží,

kam se hneš, jdeš jako v báji,

a ty nitky s tebou běží,

ve svůj taj tě zapřádají.

Nejen tebe, celou zemi

babušku jak zamyšlenou,

opletou keř s haluzemi,

v stříbrný strop výš se sklenou.

Babka země vzpomíná si

na své děti, na své vnuky,

na minulé krásné časy –

vřeteno jí padá z ruky.

A ty nitě jako sítě

brzy zavrou se již nad ní;

prchni, jinak polapí tě

jeseně ti šotci zrádní.

Kde se vzali, tu se vzali,

zemí krouží, vzduchem, v nebi,

všecko sítí obepjali,

cítíš je i v svojí lebi.

Počkej, první mráz již zítra

dechne slední na lupínky;

babí léto tvého nitra,

upomínky! upomínky!!