BABÍ LÉTO.

Vítr honí léto babí

nad poli a nad lučinou –

jako voda v našem Labi

plynou dni a léta plynou.

Unášejí, co kdys bylo,

štěstí, žaly, sny i práci –

co kdys dýchalo a žilo,

vše se s vodou v moři ztrácí...

Jen jak přes vzdálené jezy

vody minulosti hučí

věčnosti kdes od pomezí –

pozdní moudrosti nás učí.

V hučení tom dálných splavů

harfu slyším rozvlněnou,

otcovu zřím drahou hlavu

ve strun souzvuk pohříženou.

K harfě varhan slavné zvuky

zní mi z šeré kathedrály –

cítím dotyk tajné ruky,

jímž mých citů struny hrály.

Pozdrav těch, kdož umřeli mně,

teskně zní mi z minulosti –

oddaně šli, spadlé símě,

smrt když pokynula: dosti...

Zvony duše pro ně kvílí,

pro illuse pochované,

pro výbuchy mladé síly,

pro sny mládí zlatotkané...

Vody přešlosti se valí

křivdy tvrdé přes oblázky –

horká slza zrak mně kalí,

že jsem neměl více lásky:

Více lásky v život denní

těm, kdo byli mně tu drazí –

více lásky za kamení,

které házeli mně vrazi...

Hučí voda – přešlá léta –

táhne dumy oblak stinný –

dechem větru k hlavě slétá

bílé vlákno pavučiny...