BABÍ LÉTO

Bez břehů řeka světla širá

k oblohy klenbě sloupá!

Ve zlatých vlnách, oko jichž neobzírá,

země se koupá!

Jaký dnes mír a pohoda!

Nebolí nic a nehlodá.

Jaké dnes ráno,

že vše nerozdáno,

ó Panno!

Středem jsi země, ležíš naznak:

zjevení – věčnost – zázrak!

Sudba ti v oči nebe dala,

abys jen přišla a jala,

milovala,

vzala...

Do modra, v propast, nad zlaté vlny,

v znějící prostor, zlatého prachu plný,

stříbrné pavučí vzlétá

babího léta.

Užaslým zrakem, prosté dvě děti,

hledíme na ně:

o štěstí snové za nimi letí,

za nimi, za nimi,

bílými,

nad pole, stráně!

Jedno jsme srdce, jedno tělo,

za nimi jež se rozletělo:

nad vrchy s háji modřínů, dubin,

za nimi do modra hlubin,

za nimi, za nimi,

sněžnými,

nekonečnými!

Země je vlna, světlo je vlna, nebe je vlna,

ty i já, srdce i život, jenž míjí,

každá je vzácných pokladů plna,

nejsladší něhy:

smutky a radostmi, touhami bijí

o věčna břehy.

Okeán modra v očích ti září,

zlatých vln odlesk v růžové tváři.

V zrcadle očí tvých celá je země:

slunce i půlnoc, úsměvy, hoře,

všechno, co láskou zaznívá ve mně,

hlubší než moře;

v hlubinách jejich opisují

vlaštovky snění zářivé dráhy,

oblaků závěje jimi se snují

něžnou jak dlaní prs tvůj nahý.

Ve vlnách světla vesmír se koupá!

Na lanech z paprsků země se houpá!

Bez vesel člun, ach, na vlnách ňader tvých

do zemí pluje čarovných...

Vezmi, co nerozdáno:

srdce mé písní je plného mlýna!

Opojen zemí, pokorně šíji shýbám,

po právu krve a touhy líbám a líbám

tajemství tvého klína,

ó Panno!