Babiččin vínek.

U okna s nebeklíčem v ruce

co den babička prodlívá,

list po listu, v něm převracuje,

až na jeden se zadívá.

Proč slzy do oka se loudí? –

Tři kvítka v knize spatřila

a duše v blahé upomínky

z dob zašlých již se vnořila.

Tu růži prvním při setkání

jí vložil děd můj do vlasů:

ji dlouho v vrkoč zaplétala

vždy svěží jako okrasu.

Dal pomněnku jí při rozchodu,

když ubíral se v cizinu;

„To kvítko budiž upomínkou

než k srdci zas tě přivinu.“

A violku co dárek snubní

jí dal na cestě z kostela:

„Již, žínko drahá, na vše časy

si náležíme docela.“

Jak nemá slza knihu rosit

a ústa líbat květiny? –

Když vše stařenku opustilo,

zbyl vínek z kvítků – jediný!