BABIČČINY ZVONY.

Plakala babička pro zvony,

plakala pro ně den celý,

každému říkala s bolestí,

jak pěkně vyzváněly.

Plakala, tesknila celý den,

večer si do koutku sedla –

a s vnukem místo pohádek

o zvonech hovor vedla.

Vzpomněla, muži do hrobu

jak pěkně zněly loni...

Potom si plačky postýskla,

jí že už nezazvoní...

Used jsem k babičce na postel,

bílé jí pohladil vlasy –

a řekl: „Babičko, neplačte,

zas přijdou lepší časy!

Neplačte, babičko, pro zvony,

tisíc let ještě žít chceme –

a že nám zvony sebrali,

proto snad neumřeme.

Neplačte, babičko, neplačte!“

řekl jsem chvícíma rtoma –

„i když nám zvony sebrali,

srdce nám nechali doma.

Srdce je lepší než sám zvon,

srdce je z tvrdšího kovu –

a to nám, babičko, věřte mi,

zazvoní k životu znovu!“