„Babička.“

Neděle byla, den byl parný, žhavý,

a já tak sám jsem po Paříži bloudil.

V tom hlučném víru, jenž kol divě proudil,

kde černaly se nespočetné davy,

najednou smutno bylo mi. Tak cizí

zde byl jsem všem v té vřavě neobsáhlé,

kde člověk jako v moři krůpěj zmizí.

A bůh ví proč, mně zastesklo se náhle,

jak někdo by mi smutek v duši hodil.

Ty davy tísnily mě, mezi těmi,

již hlučně kolem bavili se, němý

já jediný jsem bez úsměvu chodil.

A pocit samoty mě náhle schvátil

v tom moři hlasů cizích, jež kol zněly,

já z polí Elysejských jsem se vrátil

a po nábřeží šel jsem osamělý.

A nevím, jak to přišlo, možná z nudy,

jsem zastavil se u zábradlí Seiny,

na kterém antikvář svůj krámek chudý

si pořádá, kde knihy rozloženy

jsou porůznu, jež koupit můžeš, chceš-li.

Antikvář, člověk ubohý a sešlý,

se klidně dívá, v jeho knížek směsi

když hledá někdo celé odpoledne,

či kdosi přijde-li a v knize jedné

když o zábradlí opřen klidně čte si

a odejde. – Já zastavil se v chůzi

a prohlížel si nápisy a vazby

těch plodů cizí, jinokrajné Musy

a přemýšlel jsem, z knih těch která as by

se hodila mi za lekturu dneska.

A najednou – ó zázrak – v tomto braku

co našel jsem, to byla kniha česká!...

„Babička“ Němcové! Já svému zraku

jsem nevěřil. A přec to ona byla,

„Babička“ naše, předrahá a milá

ta česká kniha zde, v té cizí dálce,

ta drahá česká kniha, klenot ryzí!

A jméno, jež jsem četl na obálce,

to jméno Boženy v té zemi cizí

mě k slzám jalo. Já si knihu koupil

a chvatně její obracel jsem listy...

Daleký český kraj mi v mysl vstoupil,

dech ovanul mě milý a tak čistý

a bylo mi, že sám tu nejsem více

v té velké Paříži. Šly kolem davy,

jak vlny v moři stále vzrůstajíce,

leč mně se zdálo, že kol mojí hlavy

šum našich českých hor a lesů vane,

hluboký, svatý dech, jenž srdce hojí...

Ó drahá kniho, z každé stránky tvojí

tak horoucně a s takou láskou psané

mne ovanulo zde, v té cizí dáli,

posvátné kouzlo domova... V mém snění

obrázky z dětství drahé náhle vzplály,

pohádky babičky, nad kterou není...

Kol Paříž hlaholila jako moře

a žitím kypěla a ruchem vřela –

leč dnes to všechno v duši zní mi cize:

já s láskou četl jsem v té staré knize,

jež byla mi tak jako přítel milá

a bůh ví, jak v tu Paříž zabloudila.

A vzpomínkami do dálky se noře

myslivnu zřel jsem, jak se v lesích bělá,

a zřel jsem večer hvězdný v tiché kráse

a babičku, jak na prahu tam stojí,

a Barunku, jak zamyšlena ptá se,

zda Viktorka má také hvězdu svoji...

Jak v moři vlna druhou vlnu stíhá,

bez konce davy kolem jdou a pílí,

kol Paříž hlučela, – leč mne v té chvíli

víc těšila ta chudá, stará kniha,

a zdálo se mi, že ten ruch kol splývá

v šum lesů a že tišším jest a tišším,

a zdálo se mi najednou, že slyším,

jak Viktorka tam v hukot splavu zpívá...