Babička.

„Babičko, jsem já hloupý kluk,

a ledacos mne hněte,

když se vás něco pozeptám,

prosím vás, mi řekněte!“

Babičku Fricek nezbeda

kdys takto oslovil,

neb dobrou tuto stařenku

by rád byl rozlobil.

„I ptej se, synku, ptej se jen,

jen nechtěj vědět mnoho,

byl bys pak příliš zvědavým,

já nemám ráda toho!“

„Babičko, já jsem viděl vás

ve staré knize číst

a v této knize měla jste

uvadlý, suchý list!

O, povězte mi, babičko,

co na tom lístku máte,

vy po každé ho líbáte

a do pláče se dáte?“

„Ten lístek, dítě milené,

tvůj dědeček mi dal,

když byla jsem já svobodnou

a on mne miloval.

A usvadlý jak tento list

je ubožák teď sám,

a proto, když ho spatřím zas,

hned do pláče se dám!“ –

„Babičko, vy jste pilná tak,

můžete sotva lízt,

a v chůzi chcete ještě přec

punčochu stále plíst?“

„Ráda se projdu, pravila,

vždyť nasedím se dost;

a nezahálet minutku,

to je má hlavní cnost!

Ó, mnou pletené punčochy

dědeček nosil rád!“

V tom – bác – chudinka klopýtla

a přelomila drát! –

„Zvláštní to chová zálibu

ta naše milá babička,

jen když si může poklepnout –

tak u šálečku kafička!

Ptá se jí, což to milé tak?“

A ona na to jemu dí:

„To, synku, divná otázka!

Já tomu zvykla za mládí!“

„Babičko, proč vy v kostele,

však ať se nezlobíte,

když do stolice sednete,

pokaždé ihned spíte?“

„I co tě, hochu, napadá,

to žádné spaní není,

to v horoucné je modlitbě

posvátné zanicení!“

I vidí Fricek, marno že

všecko namahání

a tichá, dobrá babička

že není k pohněvání,

i šelmovsky se usměje

a šotek zří mu ze očí,

on otázkami se svými

ji v slabou stránku zabočí.

„Co, babičko, ach řekněte,

mne hněte to tak trochu –

tak častokráte skrýváte

ve svojí ve punčochu?

To cinká jako tolárky

bělounké, stříbrné –

či má babička punčochu

na místo „portmoné?“

Tu babička se rozlobí:

„To se ti, kluku, zdálo cos!“

a pro sebe pak zabručí:

„Do všeho musí strčit nos!“