Babičky.

Babičky dvě, jedna hluchá,

Druhá trochu kulhavá,

Ztěžovali sy mi včerá,

Svět že se jim posmívá.

Že ti holobrádkové jen

Šašky sy z nich dělají.

A se jim, – což nejvíc k zlosti! –

Z daleka vyhýbají.

Aj, mé rozmilé babičky!

Co se tomu divíte?

Zdali, že to běh jest světa,

Po dnes ještě nevíte?

Vždyťpak také mně podobné

Věcy nyní se dějí,

A y okolo mne dávno

Zástěrky juž nevějí!

Kdežto jsem vždy od mladosti

Šelmy děvčátka slavil,

Pochleboval, jim se kořil,

Zpíval, hrával, věnce vil;

Lýru svou ve dne y v nocy

V patách za ními nosyl,

Jejích přízní, jejích láskou

Ve světě se honosyl!

Ale což to všecko platno!

Mladost strhl časů vír,

Jaro přešlo, sešedivěl

Ubožátko Sudimír!

Darmo jeho píseň, darmo

Jeho zlatá lýra zní –

Děvčátka předc utíkají,

Neohlíží se po ní.

Nechme tedy, bohabojné

Babičky! ten marný svět;

Oprchalť nám bez pomocy,

Oprchal mladosti květ!

Vem’ ho vlk! nám proto předce

Kvete radosti věnec,

Mně zůstali – zpěv a víno,

A vám – s kafíčkem hrnec.