BABINEC.

Dali hocha na studie,

do Prahy, kde věda žije,

věhlas, moudrosť veškera,

chtěli z něho v slávě míti –

by se mohli pochlubiti –

důstojného pátera.

Běží roky jako vlny

zapěněné Cidliny,

školní běh snů, píle plný,

– vnadou – v žití jediný

ukončil se, ukládá se

k upomínkám jinocha,

by tam zkvétal v svěží kráse,

v níž se duch vždy pokochá.

A tu v duši Hanušovu

jako svatý jara dech –

– darmo hledám slovo k tomu,

odumíráť na ústech!

Mládenec se zamiloval,

citů vlnou ráj mu ploval,

mluvil jako z vytržení,

duch se hroužil do blouznění.

V malé, nízké chatě ve Prachově

kvetla milostně a karmínově

Milča, růže pučící.

Jednou jen ji Hanuš zočil,

a už v jinou dráhu vkročil –

slastiplně zářící,

naděj v oltář měnil v plesu

za naděj v krb domácí;

překážky se šklebí v děsu –

Hanuš víry neztrácí –

a již u rozkošném chvatu

Milču, ženu vede v chatu.

Divočeji nežli z jara

s povodní když pádí sníh,

rozzuřil se, zlobou hárá

strašlivý hněv příbuzných.

Bába Anna – otec, matka,

bába Eva – matky máť,

každá jako zmije hladká

syčí : „Bůh mu žití zkrať!“

A pratety dvě – tmy noční,

skřehou: „Ďábla dílo počni,

blaženosť jich rozkotej,

za to chcem’ – na spásu víry!

být tu tvými všechny čtyry.“

A ďábel: „Tož vůli měj!“

Manželé však s jasnou tváří

roztomile hospodaří,

bůh, oč prosí ho, jim dává;

za krátko si vzornou pílí

zbudovali domek bílý,

a muž sobě s kloučkem hrává.

Kolikero takto roků

minulo jim v radosti,

až tu u zoufalém skoku,

se šílenou prudkostí

čarodějný rej se řítil –

bludičkami v letu svítil,

až jak chumel morový

do Prachovských skal se složil, –

běda kdo té doby dožil!

Tak jak zuby tygrovy

cení se bab zuby z dásně,

a jich vlas jak zaschlý mech

na skalách, jež ční tak krásně,

válel se jim po týlech.

Byly hrozny jak sluj hadí,

byly hnusny jako močál,

žel těch lůžků na kapradí,

kde jich mnohý zločin počal!

Vymýšlely muka choti

i té žínce roztomilé, –

už se skály slzou potí,

už jsou skály smutkem bílé,

kamenitá půda chvěje se

nad krutostí příbuzenstva,

hořce bloudí echo po lese

v smíchu bab – té hanby ženstva.

Kdyby skála skálou nebyla,

zkameněla by teď hořem;

proč jen obloha ta spanilá

nesplaví hnus lidský mořem!

Anna, Eva a dvě pratety

naváděly Milču k nevěře

mezi skalinami, pod květy,

v černých hvozdů tmavém jezeře,

zarděla se Milča krvavě,

odháněla s prahu baby.

„Pošetilá, s růží na hlavě,

přioděna do hedvábí

seděla bys štěstí na klíně,

ovšem bez Hanuše jedině;

avšak nechceš-li, je dobře též,

blaha všeho tebe zbavíme,

dítě tvé i chotě zničíme,

nuže, můžeš-li, těch ran se střež!“

Zavířila křídla netopýří,

svála ženin úsměv jako chmýří,

uhasila oheň v bystrém oku,

podlila je slzou v mocném toku,

setřela pel růměnce jí s tváře –

– mysl jak by svrhla do žaláře.

Od skal Prachovských se žene bouř,

láme stromy na výšinách,

mračno jako sivorudý kouř

vleče se až po skalinách,

a z těch mračen blesku divý chvost,

bije do hezounké střechy,

až se vzdává v milosť – nemilosť.

Pod ní lid ten bez útěchy,

oknem zírá k nebi nahoru,

k bohu volá – zase doufá veň,

žel, už šlehá k nebes obzoru

požárová rudá pochodeň.

Sotva Milča chytla děcko,

sotva muž se z domku potácí,

vidí, jak jim hyne všecko –

v hodině z nich budou žebráci!...

Noc se chýlí na krajinu,

spánek plaší bolesti,

ve skal tajůplném stínu

divného cos šelestí.

Zavál chlad – dech ledných splavů,

pláče Milčin synáček,

kloní sličnou, světlou hlavu

jako zlatý obláček,

přivírá ta smavá očka,

jak když ráj se zavírá – –

klesá ručka – sněžná vločka...

šíp hruď matky rozdírá,

s čela rve si kadeř v muce,

tiskne v křeči choti ruce,

volá k nebi černému:

„Proč, o bože na nebesích,

nepřeješ žít, těkat v lesích

synáčkovi drahému?!“

„Neplač, ženo, Milčo má,

ač se osud dotknul hrudi

krvavýma křídloma,

lásku naši nevypudí;

žes jak anděl bílá, čistá,

jako břízka stříbrolistá,

čím dál více miluji tě,

– nahradím ti tvoje dítě!“

Stichla matka osiřelá

v chotě vroucím pohledu,

zpomněla si na anděla...

a jak v tůni, u ledu,

zachvěla se mrazem palným,

ku balvanům hledíc skalným. –

Nepominul ani den

a mor děsný letěl dolem;

jako strašný, těžký sen

na skráň Milčin rozestřen

tuchy rmut, a rve ji bolem.

Nezašla pak ani noc

a choť Milčin raněn leží,

Milča úpí o pomoc,

Hanuš ale dýchá s těží,

cuká rukou, třese hlavou –

tu křeč hrdlo uchvátí –

ne, ne, rváti mukou dravou

nemůž’ chotě nechati!

Zjevilo se cosi v šeru,

Milča na to zakývala.

„Pro tebe jen na se beru

záhubu,“ tak zašeptala,

jenom ještě v záhyb šatu

nůž si utajila v chvatu. – –

Zarachotil drsný smích,

když se Milča přiblížila,

ode skalin zvětralých,

na něž luna stříbro lila,

zachvěly se smrčkové

na stržích se kývající,

kuliši a výrové

vyletěli sténající.

Napřed Milča běžela,

za ní čtyry baby hnusné,

sem tam břízka ležela,

jak kdy dítko v cestě usne,

chvilkou haluz jedlová

švihla Milču v hladké čelo,

pak se za ní – do slova –

hejno ďáblů rozječelo.

Vnikli pustou roklinou

do rozlehlých skalin týnce,

s Milčou, ženou nevinnou

v sídlo bab těch – do Babince.

Pod útesem prostým trávy,

na němž ani snítky mechu,

schoulen chrápal satan pravý,

z oka šleh’ mu zásvit dravý –

na Milče když utkvěl v spěchu.

Natáh’ rámě chlupaté –

Milča po svém noži sáhla –

klesla; šedým kamením

karmínová stuha táhla.

Než, touž chvílí Hanuš stál

zdráv a hněviv vedle ženy,

karmín ustal proudit dál,

a tu satan rozježený

v balvan proměnil se ve zlosti,

a bab čtvero v důkaz milosti

také zaklel v divoké kus skály –

by jim s jeho stejné sny se zdály.