Babka.

Má ptačí babka – co as hledá?

na malinový sedla prut,

skráň černá je, hruď sivohnědá,

a pápěř boků jemně rud. –

„Pst, pst!“

Co to? Druh družku volá s jedle!

„Spěš, chvěji se jak zvadlý list,

kde touláš se, co kutíš medle?

když hnízdo spravuji, chci jíst!

Kde drobný hmyz a mák a zrní,

kde sladké símě šešulic?

mě z námahy již křídla brní,

a ty, má zlatá, nic a nic!“

I skočil na temeno keři

a stýskal si – co zvuk, to ston –

leč babka tříbila si peří,

a odvětila na pokon:

„Již ustaň, nehněvej se, drahý,

vždyť víc než ty snad práce dbám;

tam vylítla jsem na skal prahy,

zda vloček vlny uhlídám.

Jím lože vystlati jsem chtěla,

pro novou četu sýkořic;

já péči o tvůj rod jsem měla,

a ty mi takto spěcháš vstříc?

Slyš, místo modravého máku

dám kytku polibků ti dnes,

pojď, klenote můj, skvoste ptáků,

a k vůli dětem něco snes!“

A celuje ho v listí chladu

a šepce: „Blaze budem žít!“

„Ach,“ zase on, „to za náhradu?

dřív lačněl jsem a teď jsem spit.

Spit krásou očí tvých i peří,

jímž přizdobil tě slunný jas –

ó lásko v malinovém keři,

jak štědrý je tvůj hodokvas!

Však hle, ó běda! Tamo k jedli

druh slétl zlý jak blesku svit;

viz, luňák! Probůh, drahá, nedli,

toť loupežník, jenž krví spit!“

A jako sen zjev ptáčat milý

před zdiveným mi okem znik’,

leč vím, že za krátkou zas chvíli

je sladký spojí okamžik.

Nechť rozlítli se družka s druhem,

jich láska jediný má chvat,

až slunce rozloučí se s luhem,

v duť vrby půjdou družně spat.

Pst – pst!