Báča Dunaj.

Co ten starý báča Dunaj

hútá as a šepce,

když z Prešpurka k Budapešti

dolů spěchá křepce?

Zlobí ho, že rodnou mamku

opouští tak ranně,

že nemůže celý život

jíť po její straně.

Jaj, kdož může krásu Nitry

někdy zapomněti?

Ani Dunaj! – nechalť u ní

milé svoje děti.

Nechal jinošíka Váha,

oba synky Hronce,

a při Váhu malou Nitru

s krásou po mamonce.

Nechal u ní k potěšení

v žalobě i chmurce

tu Kysúcu i Revúcu,

Oravu i Turce.

A z těch jeden na druhého

k tatíčkovi spěje,

aby všecko vypravoval,

jak se doma děje.

Jak se děje? Zle se děje;

hůře každou chvíli;

ti, co mamka pohostila,

domčok podpálili.

Ti, jimž dala číších medu,

pohár jedu dali,

a jaj! běda! bělovlasou

mamonku nám rvali!

Zamračil se báča Dunaj:

„Cože? uhlídáme!

Však my jednou od Černého

moře přijecháme!

A pak věru nebudeme

v domovině bědiť!

Slovák slávu a vrah černý

hanbu musí dědiť!“