Bača na salaši.

Sedí bača před kolibou

na kameni v trávě,

kolibu si přestěhoval

včera večer právě.

Dveřmi víc než oknem do ní

padá světlo denní,

ohniště má bez komína,

jehož třeba není.

Kouř se může po libosti

střechou, dveřmi dráti –

za to ohně trvalého

potřeba je dbáti.

Kdyby zhasnul, stalo by se

jistě něco zlého. –

Ráno bača vesel vstává

s lože listnatého.

Lávka jest mu spolu stolem:

hrnek, talíř, lžíce

a nůž v kapse, když jsou jeho,

čeho třeba více?

V komoře má na žinčici

hrotek, kotlík řádný –

Ba, že se mu nevyrovná

bača nikde žádný!

Od jara až do podzima

na salaši žije,

otrubové placky jídá,

ovčí mléko pije.

Skalní zřídlo jest mu zdravým,

nestrojeným vínem,

zubů sobě nepokazil

ostrým nikotinem.

Co je pravda! Má i dýmku,

dobře si ji čistí,

tabáček mu do ní dává

žanyglové listí.

Pokojně si pokuřuje,

dým mu z dýmky mizí,

netrápí ho politika

domácí a cizí.

O zlých věcech zdaleka se

novin nedovídá.

Pes, druh věrný, domu, stáda

bezpečně mu hlídá.

Ovečky se pěkně pasou,

slunko na ně svítí,

pastvina jim na pochoutku

dává vonné kvítí.

A jsou venku ve dne, v noci

ba i po čas bouří,

po kterých jim z povypraných

kožichů se kouří.

Když blesk bije, déšť se lije,

vědí sobě rady,

starým zvykem dávají si –

hlavy dohromady.

Šťastný člověk, ten náš bača!

Kolibu si přenes

pod valašskou halenou náš

dobrý Diogenes!