Báj Indiánů.

Jich město v rumech, zbytky jejich rodu

v svůj hostinný krov starý prales vzal,

však z požáru a rumu, z krve brodu

cit volnosti se jako orel vzpjal,

jich bídu, vyhnanství ta naděj zlatí,

že velký duch, král rodu jich, se vrátí.

Noc. Prales dřímá. Vodopády hučí.

Svit bledý v černé stíny padá s hvězd,

ze sítí hroch svou zvedna hlavu kňučí,

liany chví se, hlučně praská klest,

jak hadů chumáč se to s větví spouští –

tlum černých postav vychází teď z houští.

Kde města jejich tmí se zříceniny,

tam doplazí se jak raněná zvěř,

jak stíny sami přitulí se v stíny,

na tváře padnou; větrem chví se keř

a pláče s nimi, ba i hvězdy mají

v svém oku slzy, teskně mlhou plají.

Pak ženy jdou a nesou plné mísy,

je staví v trosky druhdy svatých míst,

jsou plny pokrmu, až přijde kdysi

ten velký duch a král, by měl co jíst,

by nežli zvedne oštěp za lid svatý,

se posilnil na troskách jeho chaty.

„On přijde jistě,“ kmeta ret se třese,

„Snad zítra juž,“ lká dívka v modlitbách,

„On přijde, přijde!“ ohlas praví v lese,

„On blíží se!“ dí žhavý zory nach.

Jak perla v moři měsíc juž se ztrácí.

V les truchlých poutníků se zástup vrací.

„Však zítra jistě přijde,“ dětem praví,

na troskách obce svojí truchlí zas;

jdou léta – trocha z těch, jenž byly davy.

Kmet umírá, však slední jeho hlas

zněl nadějí: „On přijde, pozor dejte,

ať plné mísy najde tam, jen dbejte!“

Ó svatá víro lidu, holubice

nad zkázu vzlétající z potopy,

z těch lesů, kde tě třeba není více,

sem zaletni v ty rumy Evropy,

ať můžem věřit, ať přeludem není

nám jitra svit a lidstva vykoupení!