BÁJ LESA.

Zas jednou v družný les

mne tajná touha nesla;

ó jaký ruch a ples,

když hlava moje klesla

na hustý mech, jenž zrosen

se chvěl v tajemných snech,

když v tklivou píseň sosen

i můj se mísil dech!

Ó jak mne divně jal

ten smutný nápěv borů!

Jak poslední svůj žal

i duši plnou sporů

i srdce povzlet smělý,

co toužil jsem a chtěl,

ba i svůj život celý,

bych vyzpívati měl!

Bez konce, bez mezí

jsi, písni tajuplná!

s mé duše řetězy

rve každá tvoje vlna!

I život ve tvé kráse

zas vidím plný vnad,

a přec bych tak rád zase

v sen věčný hlavu klad’!

Tak temně, z hluboka

se valíš nad mou hlavou,

jak věštba proroka,

jak bouře nocí tmavou!

A nechť se musí třásti

a trnout úžasem,

duch ví, že’s jeho částí,

snů jeho ohlasem!

Ó kterak před tebou

svět malicherný mizí!

před tvojí velebou

jak všecko je mi cizí!

Já vidím nebes prahy,

já letím v tónech tvých,

že myšlenek mých dráhy

by orel nepostih’!

Jen dál nade mnou spěj

jak bouře vodopádu!

já horký obličej

do vlhké trávy kladu;

a nechť i slza blyskne,

duch, jenž hřmí hlasem tvým,

mne na svá prsa tiskne

a zve mne synem svým!