Báj Tater.

Na štítu Tater šedý mrak se houpá

a rosí jejich krásnou, sněžnou hlavu,

v úvalu pleso v smaragdovém hávu,

po vlnách jeho vlahý větřík stoupá.

Hluboké ticho šedé stráně svírá,

jen svišťů mladé, opuštěné chasy

kol znějí časem pronikavé hlasy,

pak v hluchých skalách vše zas poumírá.

Jen časem ptáček ve smutné ty kraje

zalétá, z hrdla těžké tiskne steny,

zobáček noří v povrch vody sklený

a prchá, dech ve zpěvných prsou taje.

Tatry se k spánku zvolna ukládají,

z hrudi se dere utajené lkání,

to vodopády v dáli šepotají,

jichž proudy v propasť bezednou se sklání.

Tam nad Lomnicí bledá luna vzchází

a zlatou sítí skály obestírá,

ze hloubi pleso perly jasné hází,

jež ruka větrů tajemná si sbírá.

A větřík tichý nad hladinou vlaje

a láká dávnou, tajemnou tu báji,

jež od věků se ve hlubinách tají,

by oživila kouzlem svým ty kraje.

Hle! skála jedna bránu otevírá,

tajemný průvod jí se z lůna sbírá.

I tichnou dokola již stráně, bory,

když strážců hor těch svaté kráčí sbory.

Postavy vážné ve bělostném šatu,

přes tváře jejich mnohé letly časy,

vsypavše sněhu na sporé jich vlasy

sklopily k šíjím hlavu jejich svatu.

K jezeru sešly posvátné ty sbory

a rtové, jež se dosud žalem chvěly,

tam k písni velebné se otevřely,

i pějí tajemné ty Tater chóry:

O zašlých věcech pějí, kde ty hory

ve slavném ještě majestátu stály,

kdy volny byly ještě tyto skály

a tam, kde rodné, modré šumí bory,

lid volný bloudil, zpíval na svobodě;

kdy na posvátném, bájném na Krivani

nezlomen lesklý Slavie trůn stával,

kolem do kola oni, věrní mani

a nad ním Perun mlatem těžkým mával

vztek, úskok vraha drtě ve zárodě;

kdy místo zvuků pout a pláče, lkání

vonná se oběť k horám těmto nesla,

se slávských retů libé znělo smání

a svatá víra v bohy nepoklesla.

O bídě pějí, v níž lid této země

teď hořké slzy nevolníka stírá,

a opuštěn jak Indů štvané plémě

v horách těch zvolna smutně odumírá...

A zase pějí, že se jasná zoře

tam nad Lomnicí hrdě pozaleskne,

v úsměch se změní Slovákovo hoře

a konec bude bídě jeho teskné.

Po stráních píseň rozervaných těká

a zpět se zase ohlasem k nim vrací,

pak mrtvých divých skalisek se leká

a v hluchých slujích opuštěna ztrácí.

Tajemný průvod v skály zašel šedé,

všude zas prázdno – líce luny bledé

jen v jezeře se udiveně zhlíží,

po jehož vlnách větérek se plíží.

A Tatry těžký sen svůj dále snějí,

jim vodopády v dáli píseň pějí.