BAJAN. (I. Helgoland.)

Sledním bledlo slunce pruhem

nad nezměrným moře kruhem,

v mlhách, které obzor kryly,

spousty vod se v nebe ryly.

Od východu modrošedé

valily se na vše strany

vlny zelenavě bledé

k západu jak v ráje brány.

Jak by zkonejšeny svitem

slunka sledním, usínaly

na obzoru mlhovitém –

drahou ohromnou se hnaly

k jiným světům, kov jak roztavený –

jak by lidstvo tuto lesklou dráhu

vyšlapalo v chmurné Lethe pěny

v světy krasší na nebeském prahu.

Ostrov, s živly v bouři stálé

loď jak hrdá, čněl zde v moře.

Posud odráží se zoře

na té červenavé skále,

rozsápané v tisícletém zmaru

v různé kupy fantastických tvarů.

Na východě pod vysokou skalou,

tam, kde oslaben byl moře příval,

ostrov, tajemství jak svoje, skrýval

před severní bouří, vísku malou.

Lovci, odvážliví plavci,

bydlili zde od pravěků.

Časně z rána v moře jeku

létli v zápas jako dravci

na vodu, o chléb svůj denní.

Na skořápce loďky malé

hnán-li bouří koráb k skále,

pluli v pomoc bez prodlení.

Lid to hrdý svojí prací.

Na večer se klidně vrací

k chatě, dítkám, ku své ženě,

ke krbu, by v kruhu milém

okřál v rozhovoru čilém.

Vypráví a dýmá spokojeně.

Tak jest nyní. Před sta lety?

Mocné království to bylo,

chovající lodí čety.

Nyní z něho málo zbylo

po boji za tisícletí.

Příval moře více, stále

hlodá na červené skále,

sám až ostrov v moře sletí,

shlcen vody peřejemi –

Helgoland – zván svatou zemí.

Na nejzazším v sever bodu,

do moře kde skála čněla,

záplava se posud rděla,

barvíc široširou vodu.

Podepřen o skálu zpola

muž zde stál, v plášť vhalen černý.

Nad ním skála čněla holá,

před ním obzor bezeměrný.

Sledovat se zdál on zrakem,

noc jak temno v moře klade,

halíc pláně jeho mrakem,

smrti stín jak v čelo mladé.

Táhlý hvizd; – a v odraz echem

heslo znělo v skalách vzdechem.

„Tys to, Lerte?“ zněla slova

muže, který pozvedna se

hleděl přesvědčit se znova

v příchozího tváři, hlase.

Mladý muž v bojovném hávu,

Normanů jenž v boji lítém

světem šířil druhdy slávu,

ozářen dne sledním svitem

sestupoval skalou dolů.

Již se sešli. Oči blyskly

jak by vzájem dýky stiskly.

Příchozí tu hlasem bolu:

„Bajane!“ dí ruku podávaje.

„Krátká dělila nás, Lerte, doba,“

Bajan dí soudruha objímaje.

„Hleď, co divá živlů netkla zloba,

zášť a nebezpečí, bratří hana,

touha tam, kde vlast má milovaná –

bolu vášně rázem zpustošily,

že mne nepoznáváš, druhu milý.“

Příchozí byl mladší druha.

Jeho štíhlé ve postavě

jevila se síla tuhá,

překážky jež ničí hravě,

jak by byly ku zábavě.

Slunce žárem tvář se tměla,

vousem tmavým ozdobena.

Zpod přílby, jež chrání čela,

vyzírala přání smělá,

jiskrou zraků ozářena.

Přec však v líci ušlechtilé

odvážnost se s klidem pojí,

zvyk to, rozkazovat v boji,

zvyk, jenž zdobí mravy milé.

„Ela kde, a kde jest Mila?

Mluv, kde sestra má a tvoje?“

Lert tak, plný nepokoje

táže se. „Je chrání Víla,

matka jejich. Stiš se, bratře.

Přisedni! Již čas se blíží,

s nocí nad moře se níží!“

Zahleděl se v moře patře.

„Vidíš lodě černé tělo

nad vodou tam nepohnuté?“

K nim až jásání z ní znělo,

v ozvěně až zhaslo duté.

„Vidím,“ na to Lert opáčí.

„Hle,“ dí Bajan, „světla víří

jako zraky v hlavě dračí,

jak tam šumí, jak tam hýří.“

„Plavci užívají chvíle,“

na to Lert zas odhovoří,

„radují se z cesty cíle.

Proto v ples se, v rozkoš noří.“

Bezelunná noc se sklání

nad nezměrnou moře plání.

Větřík mužům v tváře duje,

pověsti jim vypravuje

o naději – o zklamání.

Ticho jest, jen věčná hudba moře

mísí se v to marné lidské hoře,

věčnosti jak klidné oddychání.

„Čas nám zbývá, Lerte milý,“

Bajan ozval se tou chvílí.

„Ty mne neznáš skoro ani.

Když nás vlny rozloučily,

neskončil jsem pověst svoji.“

„Bajane, ba, seznal jsem tě v boji.

Zapomněl’s, jak Sigurd krvelačný

sekerou nad hlavou mával mojí,

já pak umdlen, svět jsem viděl mračny

kouře, v kterém loď se moje vzňala?

Mocná páž tu v půl mne obejala –

ránu stavil’s, jež mne zanést měla

do Valhaly k hodům slavných rekův.

Brzy na to sladká řeč mi zněla,

kterou nezabudu věčně věkův.

Mílu poznal jsem – s ní byla Ela,

sladká sestra. – Nač mně znáti více?

Jedno popatření v muže líce,

poctivé stisk tuhé jeho paže,*)

svazek tvoří, jejž nic nerozváže.“

„Díky, Lerte!“ Bajan odpověděl.

„Dlužníkem jsem tvým. Kdož ví? Snad v krátce

Perun povolá mne světovládce.

Když jsem dnes do moře hloubi hleděl,

stín jsem viděl – podobal se matce –

matce, pochované v rodné zemi,

daleko tam, za vlnami těmi.

Snad mne volá. Neuzřím zem drahou,

ach, jež kolébkou mi byla,

jež mi touhu věčnou zůstavila –

touhu za tou zlatou matkou Prahou.

Zemi svatá, zemi milovaná,

v které prach mých otců odpočívá,

o tobě, ach, často se mi snívá!

Požehnána budiž ona strana,

na vždy požehnána mezi všemi

svatá moje milá, rodná zemi!

Vyhnancem jsem. Prestol knížecí mi

kdysi souzen byl, kdy víra nová

vyháněna z háje Perunova.

Ustoupil jsem také s ostatními

přes hranice vlasti, ku severu,

tam, kde zem se ztrácí v moře šeru.

Matka přijala však víru novou,

kterou vírou lásky, spásy zovou.

Já byl mlád. Však otec odpor kladl

knížeti, jenž tehdy Čechy vládl.

Domníval se, národa že spása

ve víře jen otců obsažena.

Odpor zlomen však; kříž všude jásá.

Umírajíc klesla matka – žena.

Se mnou tedy a s mou sestrou v hoři

odebral se s hloučkem věrných druhů

v říši Slávů na baltickém moři,

bohů věkožízných věrných sluhů.

Znal’s tu vísku moře na pobřeží?

V středu Svantovíta chrám stál s věží

nízkou, dřevěnou, jak druhdy v vlasti,

kam jsme zvykli oběti své klásti –

chrámek malý – vždyť se nad ním klene

modré nebe boží – nezměřené –

Dále domek náš tam stával bílý,

ponořen jsa zevšad v malém sadě

jako labuť bílá na zahradě.

Útulek to vyhnanců byl milý.

Otec knězem byl a sloužil dále

bohům věrně z Vesny po Moranu.

Zesnul tiše na vysoké skále,

odkud výhled na polední stranu

zvěst mu dával, tam že rodná země.

Bohové se dotkli mírně, jemně

schránky jeho; zdál se dřímat spíše;

s modlitbou za vlast svou zesnul tiše.

Odrostlého, vše mne k moři vedlo.

V pláň tu, kterou oko nepřehlédlo,

modrou, neobsáhlou, plnou změny –

hrůz i krásy plnou, v bouře pěny.

Loď kdy moje byla větrem hnána,

když mi v oči tryskla voda slaná,

jásal jsem, jak mládec roztoužený.

Tu jsem seznal tebe, sestru tvoji –

Elu drahou – s Sigurdem jsa v boji;

ženou mou se stala; tys byl hostem

mým a v domku mojím prostém

sestře mé jsi se stal navždy milým.

Rád se vracím k blahým oněm chvílím

navždy zašlým –“ ,Navždy zašlým?‘ Znova

divoce se Lert uchopil slova.

,Nemuč mne již, Bajane, a rci mi,

co se stalo s Elou – s mými – ‘

„Utiš se jen; doba již se blíží –

Sigurd, víš, ten podlý*) zrádce bohů,

který zaprodal se podle*) kříži –

drzou stavil na práh vísky nohu –

Kromě starců, žen a malých dětí

nikdo nebyl, kdo by odpor vznesl.

Chrámek Svantovítův v popel klesl,

víska padla ohni do objetí –

s ní též domek můj a –“ Mluv, Bajane,

domluv, kde jest Míla, kde jest Ela?‘

„Nech mne, Lerte, domluviti zcela.

Na popeli vísky milované

po druhé jsem vlast svou oplakával.

Ani stopy nenašel jsem kolem –

Jak též honiti se za sokolem?

Nebem modrým beze stopy zmizí –

Vše mi přicházelo mrtvé, cizí.

Mne jen lákal moře divý nával,

povrch jeho měnivý a pestrý.

Chvíli váhal jsem, zda tam se vrátit

mám do staré rodné vlasti svojí,

uložit se navždy ku pokoji?

Ne a ne! Dřív pomstou vraha zchvátit,

honit lupiče mé ženy, sestry

na kraj světa až, a byť se skrýval

na dně moře: Za ním, za ním, za ním!

Se mnou sáhli druzi moji k zbraním.

Každý z nich zde drahého cos míval,

co mu lupič drzou unes rukou,

každý toužil lačnou pomsty mukou

ponořit svou ocel v krvi jeho.

Rozloučili jsme se s země koutem,

jediným, jenž byl až posud poutem

mezi námi – světem – prosti všeho,

člověka co k člověčenstvu víže.

Hrstku popele mám na památku

ze své chaty z oteckého statku.

Hrstka popele, tak lehké břímě –

hrstka sněhu větrem hnána v zimě,

a přec kruší srdce její tíže!

Brázdili jsme moře bez ustání.

Marné bylo naše namáhání.

Bez naděje, skleslý – na rozcestí

zde jsem stanul, tu mi přálo štěstí!“

,Kde je lupič? Mluv již!‘ beze dechu

Lert se táže Bajana zas v spěchu.

,Jaké štěstí?‘ „Předně, že mám tebe!“

S úsměvem mu Bajan odpověděl.

,Zemru trýzní, mluv! Ó velké nebe!‘

Bajan s upjatostí v temno hleděl,

z kterého teď, jako hvězda z krve

tryskla zář, kde loď se zdála prve.

Ze skály se vzchopil,*) na níž seděl.

„Hodina již naše udeřila,“

k Lertu dí a ukazuje hvězdu.

„Hle! Tam Ela má a tvoje Míla –

Sigurd! – Čas ke krvavému sjezdu!“