BAJAN. (II. Mila.)

Na lodi, v útulku, komůrce bídné

krasavic zajatých, stopených v hoře,

rozsévá lampa tam světlo své spoře.

Ptáče jak pod křídlem matky dlí klidné,

dívčinu zříti tak objatu rukou

starší již družky, jež s mateřskou péčí

úsměvem k pohledu mladší se vděčí.

Věrná dvě srdce zde na blízku tlukou.

Možno-li zobrazit vtělenou něhu,

na křídle motýla lehounký pel?

Rozplyne na slunci, lehčeji sněhu,

uletí, když jsi ji pochytit chtěl.

Dívčiny lepotvar, mladistvá tvář,

pod čelem klenutý obočí tah,

hluboké oko, jak ukryté v snách,

růžená ústa, v nichž Mílek – ten lhář,

úskočně, motýl jak v poupěti skryt –

uplétá osidla mužskému oku.

Potemné kadeře v bujném zřít toku

po šíji z úběle volně se skvít.

Postava v souladu s ostatním tvarem

v pohybu krášlí ten milostný zjev

vzácným a kouzelným přírody darem:

Lad ducha s tělem v ní, grácie děv.

V úběru, bělostné říze to dlouhé,

zabrána v vzpomínky dívčina sní.

Dospělá, zdá se přec děcko být pouhé,

důstojnost s něhou tak snoubena v ní.

„O čem sníš, má holubice bílá?

O čem sní má posestrima Mila?“

Ozvala se slova druhé ženy

hlasem něžným, v kterém obsaženy

matky péče s láskou družky věrné.

Mila, uprouc na ni oko černé,

vyskočivši, k ní se přitulila,

jak se k matce vine dcera milá.

„Ptáš se mne, nač myslím, milá Elo?

Nevím sama. Toužení mne neslo;

jako ptáče v nebe zaletělo,

do výše té modré létlo smělo,

kde jest víra jediné jen veslo:

Víra bohem daná, víra čistá

v nejsvětější Pannu, matku Krista.“

„Milo! Přijala jsi kříže heslo.

Rci, jak věřit můžeš bájím o něm?

O bohu, jenž ukřižován kdesi –

umřel – vstal pak v nové žití plesy?

Člověkem byl – bylo tedy po něm –

Mohl mrtvý oživnouti znova?

Chápe se mne před Nejvyšším hrůza,

rouhavá-li slyším tvoje slova –

Ty ctíš boha, jejž ubila luza –

Mílo, bojím se, že hněv tě stihne

bohů mocných.“ Její oko jihne.

Mila hlasem měkkým odhovoří:

„Elo, duch můj před bohem se koří,

kterého my obě stejně ctíme.

My ho ale nikde nevidíme.

Ctím v něm dokonalost, pravdu, krásu,

vidím jej ve dítka očí jasu,

s úsměvem kdy pozdravuje máti,

tak jak v hvězdách na nebesích pláti.

Není on ten hrůzoplný mstitel,

který hříchy lidstva hromem káře:

Jest on shovívavý vykupitel,

s úsměvem jenž hledí na oltáře,

modly lidské, pověry neb víry.

On je v nás, kdy snažíme se býti

jemu podobni, co svému vzoru –

Však až zhasne slunce toho žití

navždy pro nás smrti na obzoru,

vrátíme se k němu – otci – jednou

v život, jehož růže neublednou.“

„Nevím proč, však zdá se, že tvá slova

ve mně budí cosi k žití znova –

jakés tušení – jak za svítání

hlásá slunce pod obzorem plání –“

„Pak již věříš v něho,“ šeptá Mila.

„Přijde jednou doba – tak prý učil

božský zakladatel míru díla,

jehož slepý lid na kříži zmučil –

jednu kde mít budou pouze víru

všichni národové v světě šíru.

Sestoupí snad jednou v srdce lidí,

tak že to, co nyní s hrůzou vidí:

že můž’ kohos blažit jiná víra –

shovívavě on jak zříti budou

na každou tu víru, třeba chudou,

na poklesky domnělé a hříchy

bratří, sester ubohých a bídných.

Někdy cítím čas ten v prsou klidných

jako anděl křídel šumot tichý.“ –

Utichla. A k sobě přituleny

dlely v zadumání*) mladé ženy.

Lampa rozlévala spoře světlo

po útulku, komůrce to skrovné,

poupě v náručí kde Panny květlo:

Symbol spásy. V tuše bohorovné

nadšencem kýms zhruba vytvořený

samoten čněl se dřevené stěny:*)

Dítě božské v loktech Marie Panny.

Náhle jásot chasy nevázaný

zazněl jako posměch luzy divý

v bezbranných žen útulek ten tklivý.