BAJAN. (III. Sigurd.)

Na lodi dlel Sigurd spokojený.

V kajutě, jež přepychem se skvěla,

seděl hrdě štěstím opojený,

révy šťávou též, jež v číších stmělá,

rubínem se v záři ohně rděla.

Od večera již se jásot šířil:

Na počest, že zítra této chvíle

dosáhne on kýženého cíle,

zlomí odpor holubice bílé.

Proto nyní v předtuše již hýřil

v krásách děvy, uloupené zradou.

Pokaždé, kdy zvedal k ústům číše.

zalétal již napřed v lásky říše,

kochaje se v duchu její vnadou.

Rozhárán až konečně též velí,

do kruhu by divých besedníků

obě děvy byly přivedeny.

Zajásal kruh hodovníků celý,

v souhlase mu vzdáno s řevem díků.

Vstoupily dvě luzné mladé ženy.

Mladší sestra Bajanova, Mila,

tulila se jako čarná víla

k Ele, kráčející bez pokory,

v zraku ženy pohrdání, vzdory.

Slovanský se původ jasně liší

v Mile, něžné jako holubici,

v chování i cudné její líci

od Normanky, kněžny moře říší.

V oblé tváři andělské té hlavy,*)

ovroubené proudem temných vlasů,

nad něžnými rty, jichž výraz hravý

upomínal ještě dětských časů –

oči zářily, tak jasné, tmavé,

jak by klesnout chtěly k matky hrudi,

k její věrné tváři usměvavé.

Zjev teď v tvrdých srdcích soucit budí.

Hrdě vzpřímena však stála Ela,

projdouc síní před Sigurdem nyní.

S diademem věnčeného čela

valily se proudy zlatých vlasů;

rusé brvy modré oko stíní.

Temné roucho s bohatými lemy

spiato v půli; dýka tkvěla v pasu.

Šepot obdivu se nesl síní,

Sigurd sám, jat úžasem, jest němý.

„Nuže, Sigurde, mluv,*) co tvé přání?“

Hlasem zvučným oslovila mládce.

Zdálo se, že v sluhu změněn vládce.

A přec neznal jindy ostýchání,

trhal růže na cestě své všady

bez lítosti, chladně, ku zábavě,

sešlapav do prachu jejich vnady

s výsměchem – proč váhá nyní právě?

Vysoký je, mužný; tělo spiato

v nádherný je kment a tkané zlato.

Tvář ač mladá stopy žití nese,

které rytíř Sigurd posud vede,

líce osmahlé a vášní bledé,

v kterých soucit nikdy nepohne se.

K výsměchu jen oživují časem,

nebo v boj kdy káže mocným hlasem.

Nyní ale – nač ta něha v oku

na Milu upřeném s vroucí touhou?

Nezaslzel muž ten mnoho roků

při výjevech hrůzy dobou dlouhou –

nad sirotou – proč mu vlhnou zraky?

Což můž’ slzet něhou dravec taký?

Sestupuje svého křesla s výše,

nabízí je dívkám, čeká tiše,

jak by rozkazy jich očekával.

Bez pohnutí ale Ela stála

jako by si sama něco přála.

Pochopil. Neb kynem kol znak dával,

že propouští svoje věrné druhy.

Vzdálili se až na jediného,

jehož zrytá tvář a pohled tuhý

jevily, že normanská krev jeho

pronesla jej světa krajem celým

prostřed bouře, bojů, nebezpečí,

vstříc že kráčel nejdivější seči

s úsměvem a s čelem hrdým, smělým,

jako mladík kráčí ku veselím.

Sivý jeho vlas. Zrak orlí, krutý.

Nedaleko meč a krunýř dutý

jevily, že Sigurdovi drahy.

Přítelem již otce jeho býval,

soudruhem mu v boji s jeho vrahy.

Na smrt otcovu se také díval.

Za mládí si vespol přísahali,

že si dobudou vchod do Valhaly.

Starý Sigurd věrně dostál slovu,

zhynul v boji po divokém lovu.

Ingo syna ujal se, s tou péčí,

jakou otci věnoval – ba s větší.

Vycvičil jej v zbrani, světem vodil.

Jenom v jednom dobře nepochodil.

Sigurd bohům dávným odcizil se,

přijal víru, kterou mečem šířil.

V pohanských tak krajích světem hýřil.

Ingo nad tím nikdy neztišil se.

Věšteckým mu předpovídal slovem,

že on zhyne v hesle víry novém.

Poutal slib jej zemřelému daný,

aneb dávný zvyk? Syn milovaný?

Aneb veden dávnou náklonností,

vláčel světem svoje staré kosti

z boje v boj a bouř, až do únavy,

hoden země té co Norman pravý?

„Nuže mluv, Sigurde, co tvé přání?“

Ela s úsměvem zas opáčila.

,Prosím, aby zpěvem krásná Mila

oslavila naše hodování.’

„Pánem jsi,“ dí na to Mila klidně.

„Netřeba ti proseb, rozkaž pouze.“

,Ne tak, děvo sladká,’ Sigurd vlídně

odpovídá v nevýslovné touze.

,Paní budeš mou. A naše víra

každý rozdíl svazkem církve stírá.

Zapěj onen zpěv tak truchlobolný

vzdálené své, neznámé mi vlasti,

který ohnivý je muž jak volný,

v žíly leje touhu, vášně slasti.

Nerozumím sice, zpěv co značí;

zaznívá co šepotání ptačí,

kdy se v lese širém klade k spaní;

pak z něj zaburácí znenadání

píseň volnosti, jak krev kdy tryskne.“

Dívka ruku k srdci maní tiskne,

zblednouc ustupuje, skoro klesá –

„Nepřinutíš, pane, ptáče k zpěvu,

když’s mu volnost vzal a zeleň lesa,

nepřinutíš k lásce volnou děvu

ani prosbou, ani hrozbou hněvu.

Volnosti mé písně vyschly všecky –

pochoval je v dáli nářek dětský. –

Nevěstou mne svojí zoveš, pane?

Proto, že jsem přijala tvou víru?

Vždyť v té víře přikázání míru

zřejmě spasitelem božským psané:

„Nečiň jinému, co nechceš sobě!“

jednej dle té víry, smaž svou vinu.

Dokaž, že jsi křesťan, též dle činu.

Svobodu nám navrať v této době –

Mluvíš o lásce – ta volnost žádá.

Vrať mi bratra, vrať mi rodnou vísku,

odřekni se lupů svojich zisku –

V nevoli však každá láska zvadá.“ –

Domluvila mírně, ale pevně.

Sigurd zbledl; lící mraky táhly,

zvěstujíce vášní výbuch náhlý,

až se přece opanoval*) zjevně.

„Marně, Milo, chceš mne přinutiti,

bych tě pustil. Ublížil jsem tobě?

Vroucí cit můj utichne jen v hrobě –

nevydám tě, pokud ve mně žití. –

Proč mi vyčítáš však bratra svého?

Nikdy já mu neučinil zlého –

neznám ho, snad nikdy neuvidím.

Spatřím-li jej kdys: buď na pokoji;

bratra tvého žití svaté je mi. –

Činím to jen, co na celé zemi

právem vítěze je v každém boji.

Pouze zvykem nynějším se řídím.

Kdybych dnes pad’ v ruce tvého lidu,

nevole bych poznal krutou bídu.

Činím to, co církev svatá velí:

Škodit všude víry nepříteli,

rozšiřovat slovem nebo zbraní

víry naší svatá přikázání.

Nenutím tě k lásce. Vím však jistě,

že mi dobrovolně podáš sama,

co si vzíti mohu na tom místě.

Netrap se již bolu myšlenkama.

Na ostrov zavítal biskup svatý,

ve víře by sílil obec zdejší.

Zítra touha má se ukonejší,

budu slovem jeho s tebou spiatý

navždy – nerozlučně – k tvému blahu

načež provodím tě ku severu,

jako paní nejkrásnější věru,

k otcovskému dovedu tě prahu!“

Vešel lodník.,Průvodčí již čeká!’

„Nechť sem vejde!“ Sigurd krátce velí.

V tmavý plášť jsa zahalený celý

vešel Bajan. „Co jsi za člověka?“

Tak se Sigurd příchozího táže.

„Znáš-li vody zdejší? Dejte číši!

Posilni se!“ Blahosklonně káže.

V témž však okamžiku výkřik trojí;

z trojích úst se slova rázem nesla.

Mila bez vědomí k zemi klesla.

Ela spěchá v pomoc v nepokoji.

Příchozí též, jak by citem hnutý

ku pomoci spěje, k ní se sklání. –

Cítí na rameni z nenadání

těžkou ruku dotýkat se skrání.

Vzhledna spatří Sigurdův zrak krutý,

upřený jak dýku v svoji tváři

s takým rázem ďábelského štěstí,

jaké protivníku muku věstí.

„Kdo jsi? Přiznej se, ty bídný lháři!“

Volá Sigurd; jednou rukou značí

zbraň, jež pod pláštěm vpřed poodkrytým

zaleskla se jako zuby dračí:

brnění hle, tmavé, s pásem litým,

na němž pohanský znak Svantovíta

jako hvězda o půl noci svítá –

kryje mocné příchozího údy.

„Bratr té!“ on volá mocným hlasem

tase meč jak blesk. Však stejným časem

v rukou Inga, Sigurda meč rudý.

Bajan stál jak mramorová socha,

slední mstitel pobaltických Slávů.*)

S úsměvem on zvedl mračnou**) hlavu

jako rek, jenž nebezpečí kochá,

bez bázně na smrti stoje prahu,

v posled pohrdu v líc metá vrahu.

„Znáte jméno mé – i mého meče –

Bajanův meč daleko je známý –

vítězně on vyšel z každé seče

jako mstitel utlačených Slávů – –

Nemá nyní jednati však s vámi:

Učiňte jen zadost mému právu. –

Sigurde, ty ženy žádám sobě –“

,Dám je, dáš-li za ně svoji hlavu!’

„Nuže, pomsta kyne v krátké době.

Sám jsi vynes ortel – nuže. Blesku!“*)

Volá Bajan – meče létly v třesku –

táhlý hvizd – a lidé prostor plní –

z obou stran boj krutý kol se vlní. –

Zvoní pukléře a meče svítí;

Ingo, Sigurd, jako dravci lítí

bijí v Bajana; to Ela zočí,

jako lvice k ochraně mu skočí –

pozdě; rána dobře namířena –

místo Bajana však klesá žena.

V tom však Lert jak rozvlněné moře

s houfem věrných mečem kolem oře.

V obou stranách odvaha a síla.

Počtu přesila však zvítězila.

Nikdo neživen, neb nechtěl žíti.

Sigurdovci v krvi, lvi jak lítí

klesli jak skácené bleskem skály;

Ingo s úsměvem na chrabré líci.

bohatýr jak v smrti vítězící,

který v slávě kráčí do Valhaly.