BAJAN. (IV. Bajan.)

Bajan raněn; Mila při něm klečí,

posledně on k lidu svému řečí:

„Hranici mi nyní složte,

bratři v boji.

Nejvýše mne na ni vložte:

Denden kdy nový v duši svítá,

nech uvítám Svantovíta,

otcové jak moji!

Po bok Elu, meč též věrný,

bratři v boji,

pás též Svantovíta černý

vložte na hranici vzňatou,

abych vznes se v oblast svatou,

otcové kde moji.

S bohem, Lerte, sestro sladká,

bratři v boji!

Odcházím, kde otec, matka.

Uvítám já vlast svou dávnou,

pozdravím ji hymnou slavnou

otcové jak moji.

Daleko tam za vlnama,

bratři v boji!

sejdu já se opět s váma

po života vlnobití

v zemi té, kde krasší žití,

otcové kde moji.

,Mohu tobě, bratře milý,

předříkávat v slední chvíli

slovo svaté víry naší

pro útěchu?’

„Pro útěchu?“

stíží výdech’ Bajan v echu. –

„Pro útěchu víru vaši?“

Zahleděl se v sestry tváři:

Čistá nadšenost z ní září,

přesvědčení víry pravé.

V kněžku víry lásky vroucí

změnilo se děvče hravé.

Pousmál se Bajan mroucí,

za ruku pak sestru pojmul;

patrně jej obraz dojmul

zašlých – dávno zašlých let. –

„Milo, dítě, sestro drahá,

zrak můj mroucí v příští sahá,

daleko též hledím zpět.

Mlhy šedé obzor kryjí,

přede mnou i za mnou vlny,

jež se v nekonečno ryjí,

oceán to světla plný,

plný sluncí, plný hvězd.

Na něm já se věčnem nesu

beze bázně, beze plesu

v neznámý kýs velký sjezd.

Odkud jdu a kam ten spěch?

Ptej se proroků všech časů,

ptej se moudrých, ptej se kněh –

všichni pozvednou svých hlasů –

opustí té bez útěch. –

Nehleď k nim, nech knihy stranou.

slova ta, jež z úst jim vanou,

mizí před pravdou jak sníh,

který slunce jarní taví:

Pravdy nedozvíš se z nich!

Víc ti poví vánek hravý,

kadeřící širé moře;

víc ti poví orkán dravý,

jasný blesk kdy mraky oře;

víc ti, poví zvadlé listí,

padající v podjeseni,

více můžeš, sestro, čísti

z hvězd – co v knihách psáno není.

Na hoře, jež bílé témě

velebně ku nebi zvedá,

usíná vše marnost země:

Jak je pýcha lidská, bledá!

Co můž’ učil prorok všaký,

co bych já se nedozvěděl?

Že tam bůh jest nad oblaky?

Ať mi dí, kdy v tvář mu hleděl?

V nás jen, sestro, je to věčné,

v nás a kol nás v každém místě.

Žití božské, nekonečné

v nás jak v červu každém jistě.

V nás se jeví ve svědomí

konat dobro, pravdu hlásat –

v čela hor je píšou hromy –

v skřivanu je slyším jásat!

Čím se chlubit, sestro, máme?

říci smíme, že jej známe?

Nač ten směšný pych nás červů,

drcených jak v mlýnském žervu?

Přijdou doby, kruté doby,

kdy ta naše víra stará

bude uložena v hroby;

nová víra, mladá, jará

zavládne na jejím místě.

Stará víra v rouše novém

zajde však před novým slovem –

novou vírou – časem jistě.

Ze všech věr však něco zbyde,

přetrvá ty všechny tísně

na perutích oné písně,

kterou jednou všichni lidé

zapějou jak chorál hromný,

jako příval neoblomný,

až se vesmír pootřese:

Žijte pravdě – milujte se!“

Klesl zpět; a v malé na to chvíli

onen stín se na tváři mu vložil,

který jeví, že již dospěl k cíli,

pro vezdejší svět že navždy dožil. –