BAJAN. (V. Tryzna.)

Na dobyté Sigurdově lodi

vysoká hranice vyrovnána;

těla bojovníků na ni dána,

zvyk jak pohanský to s sebou vodí.

Nejvýše, jak vůdce, Bajan s Elou.

Dokončeno. Loď již zapálena,

naposled zde kleká ještě žena,

pro bratra stírajíc slzu vřelou –

pro bratra a družku. – Dokonáno.

Do člunu již odvádí Lert Milu,

načež sám přiložil ruku k dílu,

k podpalu znamení druhům dáno.

Člun se vzdálil ku Lertově lodi,

která podál stála zakotvena.

Dáno heslo; kotva vytažena.

„S bohem navždy! Kéž vás bůh již vodí!“

Budí se to nad vlnami zoře?

Rudou září pokryto je moře;

širá jeho pláň a každá vlna

září rudě, jako krve plná.

Sigurdova loď to jasně hoří:

Bajane a Elo, věrná družko,

smrtelné to poslední jest lůžko

reků jako na svobodném moři.

Lertova loď, ajhle, v sever letí.

Na palubě, osvícené jasem,

stojí Lert a Mila ve objetí.

Kolem píseň pějí temným hlasem

bojovníci za zemřelé druhy,

kteří spějí v ohni spánek tuhý.

Spi!

Kdy k boji zazněl ryk,

kdy rohu volal hlas,

veselý společník

tys býval v každý čas.

A protož tuto číši plnou,

než pohřben budeš chladnou vlnou,

prázdníme na pospas.

Spi!

Nechť míjí slaboši

bouřlivý moře val;

nám bouř jest rozkoší

a tys v ní pevně stál!

A protož pijem číši plnou,

než pohřben budeš chladnou vlnou

v hrob, jejžs miloval.

Spi!

Kde děvy svévolí

ku tanci zvalo zas,

byl’s, druhu sokolí,

vždy prvním v kole z nás,

a protož tuto číši plnou,

než pohřben budeš chladnou vlnou,

prázdníme, na pospas.

Spi!

Vždyť život nečeká,

smrt stojí v zápětí;

než naděj člověka,

již ona přiletí.

A protož pijem číši plnou,

než pohřben budeš chladnou vlnou

v mrákotné podsvětí.

Spi!

Byl’s věrným soudruhem,

tvá loď jest v přístavu.

My jeden po druhém

jdem v smrti únavu.

Však dokud žijem, číši plnou,

než pohřben budeš chladnou vlnou,

ti pijem v oslavu!

Tiše spi!

Hledí tam, kde jako na výsluní

Bajan s Elou na hranici trůní,

jiskry padají jak hvězdy v moře

s lodě ohněm trávené, jež hasne.

V srdci milenců plá slast i hoře

budoucnosti láskyplné, krásné.

Lert ač pohan, Mila, dcerou kříže,

přece oba jedna víra víže.

Jedna víra obě srdce pojí:

víra lásky. Stejně tlukou obě.

Nač též dělit, bůh co spojil k sobě?

Vždyť po delším nebo kratším boji

jedna zem je navždy k sobě spojí.

Vynálezek lidský jenom ruší

štěstí milujících, věrných duší.

Klesá požár. Vítr v plachty duje,

s větrem duch je mrtvých obletuje.

Dál a dál! Již vzrůstá moře nával;

v dáli posud svítá slabá záře

přítele jak mileného tváře –

jenž jim v posled s bohem navždy dával.