BÁJE O BLANÍKU.

Jesenním větrem zašuměly bory,

padoly smutné kryje bílý mráz;

mha po chlumech i nad bílými dvory;

nad řekou slzy pláče skalní sráz.

I slunko dráhou krátkou mdle se plouží,

zaplane – slábne – stín se krajem dlouží,

až na temeni vrchů zásvit hasne.

Oj truchlo, truchlo v padolu i stráni,

noc jesenní tak dlouhá do svitání...

v dalekéť kraje zašlo slunko jasné.

Sen umdleně se tichým krajem plíží;

ovíjí bory vlhkou, tmavou sítí,

a okénkem se táhne v malou chýži,

kde mihotavé louče ještě svítí. –

A v krčmě tlumí dud i houslí kviky,

zahrkne v hodinách, a tíží tanečníky,

a ze vrátek je vodí po dvou ven;

pak úvozem kdy lesním řada kráčí,

tu noční rosou horké líce máčí, –

dí ústy hocha družce: „Milý sen!...“

A jeden sem – tam druhý kvapně zajde;

sen ví, že v lůžku srdce jejich najde. –

Však starým cestou na oči se věší,

an lůžka jejich více nepotěší;

i tu a tam je přede dveřmi staví,

a skloní k sobě šedé jejich hlavy

a zastírá jich srdce nočním steskem,

že ukazují k temné hoře v dáli:

„Hle, na Blaníku zasvitlo to bleskem,

noc rytířům zas otevírá skály...“

Zvedá se hora nad pahorků řadou,

a pne se k nebi hrdě osamělá;

jen divoké se noční chmury kladou

na témě toho skalnatého čela.

A co by oči mocné obří hlavy –

dutiny černé hledí do dálavy,

a střeží kraj; stín dávnověkých buků

obráží hlouběj vrásky temné skály,

jak by ty líce kamenné se smály

v odvěkém snu, tak tiše, beze zvuků. –

Hoj – slyš! To zachvělo se lůno hory!

Železných mužů jak by táhly sbory –

tak v útrobách to země duní, cválá,

až do základu pohnula se skála.

Bok její puk při hlubokém hřmění, –

a na komoních muži obrnění

ven vyjíždějí u válečném šiku:

A stínem lesů, po blanickém luhu

teď v železném se staví polokruhu

velebné řady božích bojovníků!...

Zaduní kotle; jezdci ženou oře,

a výše luhem celý proud se valí,

jako by divě rozpěněné moře

oblilo vírem nebetyčné skalí.

Věží se štíty, meče k mečům zvoní,

a jiskry planou pod kopyty koní.

Hor – dolů pídí duchovitá vřava;

aj, bojovníci vítězství se učí,

válečná píseň řadou jejich hučí,

nad nimi šumí prapor Váceslava! –

A rázem ticho. Jak by sami skály –

blaničtí obři nepohnutě stáli.

Skloněn je meč, i pozdviženo hledí,

a zraky vážné vzhůru obráceny,

kde na okraji šedé skalní stěny

muž osamělý na balvanu sedí.

Kadeře jeho zlatý věnec víže,

a kolem štíhlé, vypnuté mu šíje

plášť nachový a hranostaj se vije;

aj, mluví k lidu svému Vácslav kníže:

„Obzírám vlasť a vidím v duše lidí! –

Ó dítky, ještě dříme domovina!

Spatřuji posud mnohého tam syna,

jenž nezná nás, či za svůj rod se stydí!

Nešťastný rode, kdy ti vzejde čas? – –

„Až po roce se probudíme zas,

ať vít dobu nová česká krev,

a hodnější se jeví svého jména!

Do času toho budiž zahalena

mých otců svatá korouhev.“ –

Mizí co zásvit luny bledé,

kdy mrak ji ve svou náruč jal;

a na pokraji skály šedé

muž jiný z lůna hory vstal.

Černý mu oděv dolů s bedra splývá;

a jeho tvář, tak poklidná a snivá,

k obloze hledí, kde mu hvězdy planou.

I rozpjal náruč v temný šírý dol

a hlasem jeho zachvěl tichý bol:

„Žehnám tu zemi svatou, milovanou! – –

Daleko odtud prach můj rozmetali, –

jen duch se vrátil k rodné straně;

a kdy tu bratři v boji velkém stáli,

můj duch to žehnal jejich zbraně.

To pokolení bylo odhodlané. –

Pak temno vzešlo. Kdy mu jitro zplane?

Ó věřím v Tebe, svatá, věčná Sílo,

že nezničíš, cos takou nadál ctností, –

že z temna zdvihneš rod můj do výsostí! –

Vítězstvím pravdy korunuj své dílo!“...

Jak záchvěv minul posledního slova,

i tento zjev se vrátil v tajno zpět.

A postava se duchům jeví nová, –

hle, na balvanu sedá slepý kmet.

Ať oči jeho stíní černá páska,

o lásce mluví každá v líci vráska,

o té, již otec k rodu svému chová.

Mohutný slepec, nahnuv šedou hlavu,

a opíraje paže o bulavu,

dí hlúbně vážným hlasem pevná slova:

Nic nevidím; však cítím svaly všemi,

vzduch nevolný že posud tíží zemi,

a znám, že ještě dán je rod můj v plen, –

můj český lid – že otroků sní sen! –

Hrozný to osud – břímě nevídané;

a my jsme stáli za Tvou pravdou, Pane! –

Ké pokolení, – obrů to či sket? –

Jen, bože, uč je znáti celou bídu,

a probudí se zdravé jádro lidu,

rozlomí pouta, napne ducha v let!...“

Zmizel. – A jiná postava tu stála,

co ze skály by rostla nová skála.

To holé témě dotýká se mraků;

a jak by oblak vous mu plyne k pasu.

Sevřená ústa nepropouští hlasu,

jen blesky planou z orlích jeho zraků.

Či pronikaje okem temno kraje,

viděl, že kdesi tajen v koutku tichém

národu k spáse rek už nový zraje?

Sestoupil... Bory zašuměly vzdychem...

Již na balvanu jiný stanul zjev.

Ó, hrdlo zlatým zadrhnuto pasem,

a vítr černým pohrává mu vlasem, –

a v krásné tváři – zkamenělý hněv! –

Hle, na rtu bledém úsměv trpký hasne

a záštím planou zraky někdy jasné;

vypnuta vzdorně umučená hlava,

a dřív než ústa vrahy slovem zdrtí,

bohatýr velký, nezlomen ni v smrti,

palcátem těžkým na vše strany mává:

„Hoj, bratři moji, nechte žalopění,

ustaňte v pláči nad tou kletou zemí!

Čech nynější je zrozen k otročení,

chaba mu paže, rtové jeho němi! –

To plémě znemravnělých nevolníků

již nezná písně božích bojovníků, –

po hrobech otců křepčí v pustém reji,

tyranu lízá ruku, patu, metlu,

zastírá čelo znamenané světlu...

Skety, já umřel pro vás – teď vám kleji!...“

Palcátu ranou pukla pod ním země,

propadl opět Roháč v její moc;

a lesy vůkol zahučely temně,

nad nimi hlubší prostřela se noc. –

Leč na balvanu postať nová stojí;

a nad válečnou ocelovou zbrojí

koruna česká jako hvězda září:

Ten jediný to z lidu pravý král

nad vojem slavně padlých reků stál, –

oj, s dumou těžkou v ušlechtilé tváři!...

„Můj dozněl dávno luhům těmto hlas!

Však duch můj ostal ujařmeným dětem.

Nechte, ať rány velké zhojí čas,

a poučkům vesna přijde s novým květem!

Jen svorni, svorni buďte, vnuci moji,

a dávnou slávu obnovíte v boji! –

Nesvár je štírem, jehož osten hladký

ubije bratry, děti jedné matky.

Svorností! – Dráhy nehledejte jiné,

duch lásky k cíli jednomu vám kyne!“ –

Ach, ozvěna se ještě luhem nese –

tu zasténalo v hlubokém to lese,

a zachvěly se zvuky po úvalu –

jediný povzdech nesmírného žalu.

A záře, jak by luna vyšla z mraku,

polila horu, její stráň i důl;

aj v mlze půl a v jasné záři půl

Čechie sama stojí na oblaku! – –

A před ní kleká Jiří na Blaníku –

na luhu voje božích bojovníků.

Z daleka – hluboka – šumí větru vání,

blíže a blíže vichořice letí –

a v šír i dál to kvílí v bědování:

Ach matko, matko, zachraň svoje děti! –

Tak lidu snové k matce své se hlásí;

co v unavené duši spalo ve dne,

to tichá noc až k nebi vzhůru zvedne,

a vyšší moci zove k dílu spásy.

Temnotou úpí vzdechy mučenníků,

a bouří duchy strážné na Blaníku! –

Zadutím větru mlha odletěla,

a bohyně se v plné záři skvěla;

temeno její nachýleno dolů,

a s její tváře, jako lilie krásné –

dvě slzy kanou, dvě to hvězdy jasné,

a ona ticha, velka ve svém bolu! –

Aj, odhaluje roucho ruka její:

Po ňadru bílém kapky rudé kanou, –

vždyť na něm rány bezpočetné zejí,

co stihly Čechův Matku milovanou!

Zaduněl hrom – a zachvěla se země – –

Vše zmizelo, a kolem noc je čirá.

Na věži v dálce půlnoc hučí temně,

hlubinou lesů doznívá a zmírá...

A na blanické osamělé hoře

vyplašen ze sna havran zakrákoře,

pak hora ticha, mraky leží na ní.

A truchlo, truchlo v padolu i strání,

noc jesenní tak dlouhá do svítání...

Ranní se mlhy polem, hájem válí.

Z východu světlo po úbočích line,

vystoupá z mraků lesné týmě skály –

a stráň i cesta, co se pod ní vine.

Po cestě bílé, mrazem vydlážděné,

s dudákem v čele roj se hochů žene,

veselá, jará posvícenská chasa;

každému z oka lehké srdce září,

každému rozkoš plane živě z tváří,

každému z hrdla píseň bujně jásá. –

Pod horou ale stařec odpočívá, –

mhou ranní z lesa těžké břímě vláčí;

za chasou jarou mdlým se okem dívá,

v němž i sám úsměv podob se pláči.

A když mu zašli, jeho slabá ruka

na chladnou skálu suchým prstem ťuká, –

dědeček vetchý šepce v zadumání:

„Ba zapomíná mládež, – svět se mění.

Je čas, – vy dole, zanechejte spaní,

a pomozte nám – slavit posvícení!...“