Bajka hystorycká.

Nářek jest na Mahomeda,

Že jen pro svou čest nedvěda

Mnohým na nos zavěsyl,

A svět celý poděsyl.

Všude s nejostřejším mečem

Dal důkladnost všem svým řečem,

Že má Boží zjevení

O nebeském umění.

O tom divu mnoho křičel;

Na něj, kdo nevěřil, syčel,

Jakož zatvrzelého,

Rozsekal ho celého.

Ač od Boha být se pravil,

Předc nemocných neuzdravil;

Nedal světla slepému,

Ani kroku chromému.

S tim zákonem, kterýž slepil,

Nevědomé tak oslepil,

Že být chtějí moudřejší,

A jsou hanou štědřejší.

Pyšní na své obřezání,

Nimž světějí své poznání,

Celým mužem zhrdají,

A kleštěnce chovají.

Tim se jejich panství váží,

Do otroctví že poráží

Země obývatele

Mocý podmanitele.

Kdo se nechce jim podrobit,

Umějí se na něj zlobit

Neuhasytedlně

A nesnesytedlně.

Jak to činí duch otroka,

Vychvalují tak proroka,

Jim, prý, s nebe daného,

Toho znají samého.

Ten, prý, pravdy jest spytatel,

Všech tajností vykladatel!

To z nich mluví pitomost

A zatmělá vědomost.

Majíť všickni holé hlavy,

Na zdvořilé nejdou mravy.

To nejradši zpívají,

Co z loupeže mívají.

Ta jest jejich přirozenost,

Ta zásluha a vznešenost.

Tak je prorok omámil,

Když se s mečem oznámil.

Svou opatřme zem kordonem,

By nestíhli svým nás tonem! –

Budemli se potýkat, –

Kdo z nás bude utíkat?