Bajka o jméně.

Velké aquarium, s vegetací;

jest v něm pevnina i širé moře;

vodu vlní ryby, žáby, raci,

na strmé pak romantické hoře

u vrchole, v stínu kapradí

zemští tvorové se hromadí.

Tři tam u jeskyně potkali se:

lezoun, v zelenavé upjat šaty,

druhý s čapkou, na větévce vise,

třetí s křidélky a šupinatý, –

ten se o stvol vine ohonem;

všichni zdravili se úklonem.

„Vítám v Evropě, – já jsem tu doma!“

vece zelený. „Aj, milý bratře,

s kým mám česť?“ – Tu nožku pod křídloma

podává mu host. „Jsem na Sumatře –

trochu na východě – narozen;

s tebou – zdá se – jaksi příbuzen?“

„Jaká radosť!“ zelený se vděčí.

„Však i tebe vítám, vzácný druhu;

odkud, prosím?“ Stejně vlídnou řečí

onen s čapkou dí: „Jsem z jižních luhů,

za mořem tak trochu od strany, –

Američan jsem já z Guyany.“

„Z takých dálek“ – volá zvíře prvé –

„při shledání – je to tklivá scéna –

poznáme se – bratry jedné krve!

Prosím, drazí: vaše ctěná jména?“

Tu se představují sobě tak:

„Bazilišek!“ „Ještěrka!“ a: „Drak!“

Troje přední nožky, ku objetí

dokořán již rozepjaté, sklesly;

jak zlý duch když v dobrou shodu vletí,

ve třech postavách se nechuť kreslí;

„těší mě!“ jen chladně všichni dí –

pak se každý stranou odklidí.

Bazilišek draka potkal na to.

„Bratře“ vece, „s ještěrkou nic není;

zvíře to prý jesti jedovato,

jeho jméno jesti k pohoršení.

Já s ní žádných spolků nechci mít!“

Domluviv to, šel se někam skrýt.

S ještěrkou se dráček sešel kdesi.

„Slyš mě,“ šepce „bazilišek, víš-li,

jed má v očích, lidé se ho děsí,

zlé má jméno, zle se o něm smýšlí;

proč bych se mu raděj nevyhnul?“

V tom se na křídlech kams vyšvihnul.

Ale ještěrka, jak shlédla zase

baziliška, dí mu: „Zle je s námi!

Onen drak, – víš, k jaké patří chase?

Je to zloboh, netvor světoznámý:

Všechno ďábelství a všechen jed

k jeho jménu pojí celý svět!“

Uklouzla. – I stále každý ze tří

o dvou druhých ponětí má špatné;

z hnutí, z hledů jejich zlo jen větří,

když je potká, mlčky zoubky zatne;

každý tak se bojí druhých dvou,

sám že zalézá radš v jamku svou.

Já pak hlavu sobě lámu velmi,

proč ta bezvinná a prapočestná

zvířátka jak jedovaté šelmy

v ústech světa jsou tak zlopověstná?

Proč, kdo neublížil nikomu,

na svém jméně snáší pohromu?

A tím víc pak hlavu sobě lámu,

proč v to aquarium k divné zvěři

nedali též divné zvíře Famu,

lhářku známou, jíž přec každý věří,

a jež pro nic, když jí libo jest,

lidem otravuje mír a česť?

Ale nejvíc žasnu – a jsem v právu, –

proč v to aquarium velkolepé

spolu s Famou nedali též slávu,

nejdivnější zvíře, hloupé, slepé,

jež tak často slaví z plných plic

prázdná jména – pro pouhé též nic.