Bajka o pampelišce.

V mech usedl mi po bok filosof.

Kol ověnčený chrám – to les byl jarní,

nám nad hlavami zpěváčkové švarní

stem písní hlaholili v jeho krov;

smrk starý vedle stál

a bílým vousem vlál

a šimral učencovo lysé čelo.

Já přiznávám se, mně se dřímať chtělo.

Tak loktem v trávě, hlavou v dlani

jsem pozorně se slouchající zdála,

an vykládal mi svoje stanovisko,

se zlatá pampeliška v oči smála,

již nebyla bych ani

svých víček mhourajícich zdržela.

„Jak pravím, poesie vymřela,“

děl filosof a vážně zvedl ruku;

v tom smavé „kuku, kuku“

řeč na chvilku mu zhatilo. „Jak pravím,

věk přeludů, věk dětský lidstvu minul,

a dobrý vkus již realismem zdravým

se nad mazlení sladké povyšinul.

Neb z čeho kouzliť poetické ráje,

když hasnou ohňostroje snu a báje

a zbývá pravda mrazivá i šedá?

Jen blázen může neviděť, že věda

přec potvrzuje názor pessimistů...“

I nevím, co děl dál, co naposled,

však bylo to jak popeleční středa,

i známo, ta že mívá náladu

vždy ospalou. Mně v ševel mladých listů

sluch zabloudil – a v prostřed výkladu

stín jakýs lahodný mi zastřel svět,

a pak – má hlava klesla níž – ó běda...

Tak jsem se vážně slouchající zdála,

a zlatá pampeliška se mi smála –

ó žářila jak malé jarní slunce,

a vánek, jenž ji čechral po korunce,

zdál se mi, jak by od ní letěl dál

tím jejím leskem zbarven, zlatokřídlý

a tak se honil s paprsky a šídly

kol po lese a šuškaje se smál.

A pampelišky očko škádlivé

v mém oku nepohnuté tkvělo

tak výmluvné, tak jasně zářivé,

jak by mi cosi říci chtělo.

„Nuž, co to bude?“ zašeptla jsem v duchu,

a zlatý kvítek se mi nahnul k uchu.

„Jsem pampeliška, jenom pampeliška,

tvé prostotě však lepší tovaryška,

než filosof ten učený. Nuž prosím,

slyš tajemství, jež dlouho v hlavě nosím,

a zkoumej pak. Když poprvé jsem kvetla,

co bylo vůně kolem a co světla!

Jak jaré byly dni, jak vlahé noci!

Jak oplývali zpěvem jásavým

ti letci v modru, v zelenu ti chodci!

Ó jen se neboj, že tě unavím –

vždyť znáš to také: byl to mládí máj,

kdy srdce plno zázrakův a štěstí!

A když se v noci zachvěl temný háj

a hvězdy kmitly z jeho ratolestí,

co zatřpytilo se tu vidin zlatých

v mé rusé hlavě! jak v ní bylo hvězdno!

A plné ideálů sladce vzňatých

mi zahořelo poesie bezdno!

Však víš to – čas má křídla; mládí mine.

Když rudé listí vlálo v mlze siné

a chladný sever vál mi do čela,

kde kadeř jindy zlatá sbělela,

a mráz mi jezdil v týle šedinami

tu v sněžné hlavě shasly luzné klamy,

a s pohrdáním hledíc za vlaštovkou

v jih dálný, stala jsem se filosofkou.

I děla jsem, co děl tvůj filosof,

jen že jsem jiných užívala slov.

Tak zželelo se mi těch zbloudilých,

kdož kochají se v klamech spanilých,

že jsem je varovať a spasiť prahla.

Tož jsem si ve zmoudřelou hlavu sáhla

a zralé plody svého přemýšlení,

ty pravdy šedé, svoje bílé pýří

jsem větrem rozsévala, ať se šíří

a příští pokolení bludů chrání!

Tak o korunu svou se loupíc hebkou

jsem stála s holou, ale hrdou lebkou

jak pravý mudrc. Přišlo jarní tání,

vše pučelo, dech vesny volal k žití.

Již rozvilo se první jarní kvítí,

i čekala jsem s tichou

však nebetyčnou pýchou,

jak símě pravdy, uzrálé v mé hlavě,

kol zkvete nevídaně – popelavě!

Však rozhlédni se, jak ta setba zkvetla!“

I trhnu sebou ze sna –

aj, kol zas tolik vůně, tolik světla

a kol zas blahá vesna,

a kolem palouk jeden zlatohlav,

v něm rusých pampelišek jiskří dav,

jak nebe hvězdnaté když k zemi padne,

by čtveračivě svítilo tu za dne.

A díky tobě, pampeliško malá,

jsem filosofa šťastně oklamala,

když na mne došlo teď

mu dáti odpověď,

an po výkladu vážném zavřel ústa;

z tvé zlaté hlavinky jsem sobě vzala

co říci: vždy že z pravdy šedé vzrůstá

zas nový, jasně zlatý ideál!

A pýří nauk zoufalých, kdy duch

v svém babím létě sije do světa,

že v srdce své je chytí poeta

a z chmýru hvězdy stvoří jako Bůh!

Že plane žití žár jak povždy plál,

a žádné zničující pravdy mráz

té vroucí vesny neumoří v nás,

jež blažiť chce i musí, družko malá!

A díky tobě – on se nenadál,

on neznamenal, že jsem byla spala.