BALADA DÍVČÍ

Zlo je v každém ději,

ďábel v každém tvoru.

Ale nejslavněji

hoří peklo vzdoru.

Naše Eva nejí.

Otec tváře rudé:

„Nejez, neubude.“

Máť pláč na krajíčku:

„Děvenko, jen lžíčku.“

Ruce se jí chvějí.

Ale Eva nejí.

Poslední jde k stolu,

první s židle vstává.

Už nám pokašlává,

už nám polehává.

Modré s nebe noste,

po dobrém ji proste,

po zlém pohrozte jí:

naše Eva nejí.

Dlouho se jí líhla

zmije v srdci dívčím,

teď svou hlavu zdvihla,

nesrazíš ji ničím.

„Musíš býti štíhlá,“

syčí v srdce její.

Naše Eva nejí.

„Budete jak bozi,

jíst-li nebudete,

všecka krása světa

pro vás jenom zkvete.

Hlouběji než dýka

vaše krása raní,

silnější než smrt je

dívčí milování.

Láska v odříkání

plane nejslavněji.“

Naše Eva nejí.

„Pyšné barvy páva,

štíhlé tílko hadí,

tak se nosí sláva

vítězného mládí.“

„Nejez!“ zmije syčí

v dívčí srdce její.

Naše Eva nejí.

Vadne pole, vadne,

chybí jarní vláha.

Sotva zrno padne,

smrt už po něm sahá.

Kosí ženci, kosí

ve slunečním žáru.

Bez té boží rosy

prach je z božích darů.

Bez ní večer není

ani žití ráno.

Hrany vyzvánějí.

Zachraň duši její,

Nejsvětější Panno!

V každém snu a ději

hoří pekla brány.

Ale nejslavněji

hoří v srdci panny.