BALADA KAŽDODENNÍ.

Stál bílý zámek u lesa

a nad ním modrá nebesa.

Žili tam rytíř s chotí ctnou,

štěstí jim bylo kmotřenkou

a láska snem i jitřenkou.

Proto den za dnem pomíjel,

jakoby hedváb navíjel.

Pod jeho čelem orlí zrak,

nad ním vlas jeden smolný mrak,

paní jak proutek lilie

s očima jak dvě studánky,

z kterých se slunko napije.

Děvušku měli s copánky

a hošík kudrn zlatistých

vlčkem se kroutil kolem nich.

V komnaty slunko chodilo,

kmotru sem rádo vodilo.

Sedalo Štěstí u dveří,

ať jitro, ať se svečeří,

stůl vždycky štědře pokrylo.

Jednoho rána nad zámkem

nerděl se východ červánkem,

a v černé mraky za rosy

slunéčko hřívu skrylo si.

Jako když jestřáb doráží,

choulí se ptactvo v zápraží.

A břízky sadu na kraji

do oken zámku šeptají:

Odvážný lovče, pozor dej,

lovu se dnešní večer vzdej!

Spanilá paní, s chotěm dnes

nejdeš-li sama v černý les,

podej mu nitě v klubíčku,

ať najde zpátky stezičku,

ať cestu zpátky nalezne

v objetí tvoje líbezné!

Od lesa vítr haraší...

Jako když ptáče vyplaší,

Štěstí se náhle pozvedlo,

jedenkrát jen se ohlédlo

a mizí branou zámeckou –

za ním muž s puškou loveckou.

Jen vkročil rytíř do lesa,

srdce mu divě zaplesá.

Palouk tu, lunou ojíněn,

na něm jak oblak z bílých pěn

tancuje čarný víly zjev –

lovci se v žilách bouří krev.

Zapomněl mžikem na choť ctnou,

na její věrnost počestnou,

zapomněl něžných polibků,

nedbá o dětskou kolíbku.

Vrhá se v svůdné náručí,

výčitek hlas ho nemučí.

Jakoby v síni z křišťálu,

tančí s ní, tančí k močálu,

tančí s ní tůně na kraji –

a sovy ze skal houkají:

Panenko lesní, svatbu stroj,

vzácný je ženich, hola hoj!

Štěstí, v něž žena věřila,

ruku svou když mu svěřila,

štěstí, jímž děti krmila,

pod srdcem když je nosila,

rytíř co dar svůj zásnubní

dá ti, – jen tancuj k prohlubni!

Objal se úže s mátohou,

mech se mu boří pod nohou,

žhavý zrak na ni upírá

a tůň se pod ním rozvírá,

mizí už, mizí v propasti,

lstné panny lapen do pasti...

Něm stojí zámek u lesa

a nad ním kalná nebesa.

Radosti svíce zhasnuty

a zlaté číše netknuty.

Paní má v očích těžký žal:

na otce když se hošík ptal,

výmluvy hledá úzkostně,

rukama lomí žalostně.

Děvčátko k matce tulí se:

Tatíček, viď, že vrátí se?

Co že by v světě hledal kde,

když zde je doma, a my zde?

Marno je otce čekati,

paní ví, že se nevrátí.

Paní ví, paní nevěří.

U krbu, jenž je vystydlý,

Vina má temné obydlí.

Nevkročí Štěstí do dveří,

kde jako had je uštknul hřích...

Marny jsou slzy nevinných!