BALADA LITERÁRNÍ

Mladý básník miloval ji,

víc než svoje blaho,

ona – Dorna její jméno –

ona nechtěla ho.

Takhle se mu jenom smála,

ba i pošklíbala,

od rána se do večera

tygru podobala.

Bodala ho zlými slovy,

štípala ho vtipy,

že mu celým tělem jely

ohnivé jak šípy.

A když ho už nadosmrti

bídně ubodala,

srdce z těla vytrhla mu –

do hrnku je dala!

Hrnek k ohni postavila,

do ohně se dívá,

slyš – to srdce básníkovo

vaří se a zpívá!

A u kamen Dorna sedí,

slouchá, sotva dýše,

arch papíru v ruce drží,

píše, píše, píše.

Přikládá jak pominutá,

vaří, peče, škvaří,

přitom píšouc syčí: „Hehe,

tuhleto se daří!“

Srdce je už vyvařeno,

Dorna archy skládá,

sešívá je bílou nití,

praví: „To jsem ráda!” –

A teď Dorna – nelítostná,

děsná ukrutnice! –

rok co rok vydává písní

svazek, ba i více.