BALADA MALOSTRANSKÁ

Branou prošel chudý vandrovníček,

mladý, as dvacetileté hoše.

Přešel Prahou k Kamennému mostu,

uprostřed dál nemoh, mdlo mu hostu,

na zídku se opřel o uzlíček.

Pohlíd vzhůru k svatojanské soše,

smeknul čapku, pohladil si vlasy:

„Svatý Jene, ty máš zlaté časy!

Stojíš tu tak klidně ve své slávě,

za dne lidé všichni pozdravují,

navečer ti lampy upravují –

já pak do únavy po únavě

bloudím světem ode města k městu,

kropím potem kamenitou cestu,

tvrdý kámen venku, tvrdý v Praze –

svatý Jene, ty se tu máš blaze!“

Svatý Jan naň nějak mrzut shlídne,

jako by měl na svět s kopečku,

skoupých s úst pak splyne málo vlídné:

„To se tuze mýlíš, holečku!

Já tu ovšem zcela pěkně stojím,

ale ty bys nechtěl stát tu spolu –

vždyť já se ti věru někdy bojím

ohlédnout se vpravo k břehu dolů!

Všechny malostranské hezké holky

perou v řece punčochy, podolky,

bílé nožky v chladné vodě máčí,

sukničky si do kolenou stáčí,

a jak ku řece se nahýbají,

bílá ňadra se jim kolíbají –

hledím – trnu se zrakem upjatým –

aby čert byl na mostě pak svatým!“