BALADA NA MĚSÍC.

Tmou ční věž, obra prst,

a měsíc, zlatý kámen,

jejž Titan, v zraku plamen,

kdys ve tvář bohu chrst’.

A hvězdy, věží hrot

kde protrh’ noci clonu,

zří v jisker milionu

a září o závod.

Terč zlatý vzdechů všech,

básníků soudruh trudný,

dno zlaté snění studny,

plál měsíc v mraků zdech.

A klidně jen se smál

úsměvem ironickým

hodinám elektrickým,

jež tmou doutnaly v dál.

A jestli výkřik zněl,

to jak by bzukot muší

kol zatažených uší

mu zdola zaletěl.

Sám jako básník plál,

pod nímž se lampy ztrácí;

dav v hloupé imitaci,

jenž jeho vzor si vzal.

To zlaté zrcadlo

kdos před vchod k ráji strčil

zjev měst se pod ním krčil,

jichž sta v tmu zapadlo.

Či zlatý ježek stáh’

své nohy, hřbet svůj stočil,

teď v moře právě skočil,

rozbil se na vlnách?...

Jak zlatá koule čněl

na konci boží berly,

zřel v mraku hvězdné perly

a kámen zemi zřel!

Byl otvor, který dštil

na zemi zlaté šípy

a slyšel hloupé vtipy,

v nichž dav ten dole žil.

Zřel pláč a výkřiky

a bídu lidské změti

a paprsků svých děti

zřel plakat’, básníky.

Přec cosi táhlo jej

obíhat kolem země,

tak duši táhne jemně

cos večer v písní rej.

Tak táhne srdce nás

bez cíle prchat šerem,

kdy vzplane v zvuku sterém

slavíka tichý hlas.

Pak v hrobku noci kles’,

jak pochodeň plál temně,

již nad mrtvolou země

vzduch ve svých spárech nes’.