BALADA O DVOJNÍKU

Ty, který se mnou jdeš, hned váhavě, hned chvatně,

Příteli záhadný, co rty tvé šeptají?

Den za dnem uplývá, tak tiše, neodvratně,

Jak svíce zádušní když dohasínají.

Co v duši uzrálo, ty pro žeň Věčna sklízíš.

Co v duši zhynulo, ty křísíš tajemně.

A v duše pocitech se roztříštěných shlížíš

Jak v střepech zrcadla, jež sbíráš se země.

Když cítím beznaděj, ty náhle v touze prahneš.

Když křídla rozpínám, ty pro ně chystáš klec.

Když klesám, zvedáš mne, když vzlétám, v hloub mne táhneš.

Když doufám, kolísáš, když zoufám, věříš přec.

A hoříš důvěrou, když touhy v srdci lhaly.

Když rty mé zmlkají, tvůj hovor dále zní.

Jak zrní ze snopů ty jako Mlatec stálý

Z mé duše vybíjíš, co osud zasel v ní.

Když tebou pohrdám, ty v lásce planeš vřelý,

Když tebe miluji, jsi zhořklý jako blín.

Na aeroplánu mém jsi pilot obezřelý,

Však na mou odvahu ty vrháš smrti stín.

V tvých očích uhel žhne tak zlověstně, tak chmurně,

Plá v nocích bezesných jak pekla rudý dech.

Ty vlny šílenství v loď moji hrneš vzpurně

A s lodí opilou tancuješ v propastech.

A náhle klidný jsi, když duše ještě šílí,

A když jsem k smrti mdlý, vypukneš náhle v smích.

Mne bez oddechu štveš, bych zdržel každou chvíli,

A co chci zachránit, rozbíjíš v rukou mých.

Já řekl tisíckrát, že marný je vzdor každý,

A zase věřil jsem, že's fantom, pouhé nic.

Já řekl tisíckrát, že odloučím se navždy –

A zase tisíckrát jsem k tobě lnul tím víc.

Ty půl jsi mého já? – „Jsem nyní tebou celý!“

Když mnou jsi, co jsem já? – „Ty dávno nejsi již!“

Dvojníku záhadný, teď čas je, bychom spěli

Ke konci šílenství... – „Zkus, zda se odloučíš...“

Jdu navždy od tebe. – „Proč jsi tak v tvářích siný?“

Já žiji, vskutku jsem, a ty jsi přízrak, klam!

Cos odlučuje se, cos padá do hlubiny...

A cítím, vraždě jej, že vraždím sebe sám!