BALADA O DVOU MILENCÍCH

Kdo jsi ty? Ty, jehož mladá líc

přede mnou září

jak nový den, jenž říká vše a nic

s usmívající se tváří?

Je v tobě plno noční temnoty

a jitřního chladu.

Ještě rosou zebou tvoje rty,

v něž srdce své kladu.

Proč vidím na ni svoje poledne

pláti a hřáti?

Kdo její zlatý závoj nadzvedne

a touhu mou zvrátí?

Jaký soumrak číhá za tím dnem,

to neví žádný;

budem se milovat anebo zahynem,

ty svěží, ty chladný?

Kdo jsi ty, ty druhý, to já vím,

čtu tvář tvou jasnou:

„Minulostí svou churavím,

hasnu jak hvězdy hasnou.“

Kdo jsi ty, ty druhý, to já znám,

čtu ti to s tváře:

„Hořel jsem a teď zhasínám,

chceš odleskem být mé záře?“

„Neslyšelo jsi, dítě, o hvězdách,

jichž světlo letí k tobě

jak láska má, zatím co v noci tmách

spí hvězdy ve svém hrobě?“

„Tak jako vrhá v oči nevinné

paprsek hvězda zhaslá,

tak jako růže v dlaně dětinné

svou starou krásu střásla.“

„Můj svět již není hvězda zářivá,

to paprsek zříš z něho.

Daleko krouží mladost tvá

kol mrtvého srdce mého.“